Z Mostu nad Litavou k Sokalu

Nadporučík Lukáš chodil rozčileně po kanceláři 11. maršové roty. Byla to tmavá díra v baráku roty, přepažená z chodby prkny. Stůl, dvě židle, baňka s petrolejem a kavalec.

Před ním stál účetní šikovatel Vaněk, který zde sestavoval listiny k výplatě žoldu, vedl účty kuchyně pro mužstvo, byl finančním ministrem celé roty a trávil tu celý boží den, zde též spal.

U dveří stál tlustý pěšák, zarostlý vousy jako Krakonoš. To byl Baloun, nový sluha nadporučíka, v civilu mlynář někde u Českého Krumlova.

„Vybral jste mně opravdu znamenitého pucfleka,“ mluvil nadporučík Lukáš k účetnímu šikovateli, „děkuji vám srdečně za to milé překvapení. První den si ho pošlu pro oběd do oficírsmináže, a on mně ho půl sežere.“

„Rozlil jsem prosím,“ řekl tlustý obr.

„Dobře, rozlils. Tos moh rozlít jedině polívku nebo omáčku, ale ne frankfurtskou pečeni. Vždyť jsi mně přinesl jen takový kousek, co by se za nehet vešlo. A kams dal štrůdl?“

„Já jsem…“

„Ale nezapírej, tys ho sežral.“

Nadporučík Lukáš pronesl poslední slova s takovou vážností a tak přísným hlasem, že Baloun mimoděk ustoupil o dva kroky.

„Já jsem se informoval v kuchyni, co jsme dnes měli k obědu. A byla polívka s játrovými knedlíčky. Kam jsi dal ty knedlíčky? Vytahal jsi je po cestě, to je jistá pravda. Potom bylo hovězí maso s okurkou. Cos s tím udělal? Taky jsi sežral. Dva plátky frankfurtské pečeně. A přines jsi jen půl plátku, he? Dva kousky štrůdlu! Kams ho dal? Nacpal jsi se, prase mizerný, ohavný. Mluv, kam jsi dal štrůdl? Že ti upad do bláta? Ty prevíte jeden. Můžeš mně ukázat to místo, kde leží v blátě? Že hned nějakej pes příběh jako na zavolanou, popad ho a odnes? Ježíšikriste, já ti tak nafackuju hubu, že budeš mít hlavu jako štandlík! Ještě mně, ta svině, zapírá. Víš, kdo té viděl? Zde rechnungsfeldvébl Vanék. Ten přišel ke mně a povídá: ,Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to vaše prase, Baloun, vám žere oběd. Dívám se z okna a on se cpe, jako by nejedl celý týden.` Poslyšte, Sie Rechnungsfeldwebel, nemohli jste opravdu vybrat jiný dobytek pro mě než tohoto chlapa?“

„Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že se zdál Baloun z celé naší marškumpačky nejpořádnějším mužem. Je takový nemehlo, že si nepamatuje ani jeden kvérgrif, a dát mu flintu do ruky, ještě by udělal nějaké neštěstí. Při posledním cvičení blindpatronama byl by málem vystřelil oko sousedovi. Myslel jsem, že může alespoň takovouhle službu zastávat.“

„A sežrat vždy celý oběd svému pánovi,“ řekl Lukáš, „jako by mu nestačila jeho porce. Nemáš snad hlad?“

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám pořáde hlad. Když někomu zbude chleba, tak ho odkoupím od něho za cigarety, a ještě to je všechno málo. Já už jsem takovej od přírody. Myslím vždycky, že už jsem sytej, a vono nic. Za chvilku zas, jako před jídlem, začne mně kručet v žaludku, a vida ho, von se už mrcha přihlašuje. Někdy si myslím, že už mám opravdu dost, že se už do mé nic nemůže vejít, ale toto. Vidím někoho, že jí, nebo ucejtím jen tu vůni, a hned je mně v žaludku jako po vymetení. Začne se žaludek hned zas hlásit o svoje práva a já bych potýkal hřebíky. Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že už jsem prosil, abych mohl dostávat dvojnásobnou porci; byl jsem kvůli tomu v Budějovicích u regimentsarcta a ten mě místo toho dal na tři dny na marodku a předepsal mně na den jen hrníček čistý polévky. Já prej tě, ty kanálie, naučím mít hlad. Přijd' sem ještě jednou, tak uvidíš, jak odtud vodejdeš jako chmelová tyčka! Já nemusím, pane obrlajtnant, vidět jen dobrý věci, i vobyčejný mě začnou dráždit a hned se mně dělají sliny. Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že uctivě prosím, aby mně byla povolena dvojitá porce. Jestli už masa nebude, tak alespoň ten příkrm, brambory, knedlíci, trochu vomáčky, toho vždycky zůstane…“

„Dobře, já jsem vyslech ty drzosti, Baloune,“ odpověděl nadporučík Lukáš. „Slyšel jste někdy, Sie Rechnungsfeldwebel, že dřív by byl voják tak drze] ještě ke všemu jako tento chlap? Sežere mně oběd a ještě chce, aby se mu povolila dvojitá porce. Já ti ale ukážu, Baloune, že vytrávíš. - Sie Rechnungsfeldwebel,“ obrátil se na Vaňka, „odveďte ho ke kaprálovi Weidenhofrovi, ať ho pěkně uváže na dvoře u kuchyně na dvě hodiny, až budou dnes večer rozdávat guláš. Ať ho uváže pěkně vysoko, aby jen tak se držel na špičkách a viděl, jak se v kotli ten guláš vaří. A zařiďte to tak, ať je ještě uvázána ta potvora, až se bude u kuchyně rozdávat guláš, aby mu sliny tekly jako hladové čubě, když čichá u uzenářského krámu. Řekněte kuchařovi, ať jeho porci rozdá!“

„K službám, pane obrlajtnant. Pojďte, Baloune!“

Když odcházeli, zadržel je ve dveřích nadporučík, a dívaje se do uděšené tváře Balounovy, zvolal vítězoslavně: „To sis pomoh, Baloune. Dobrou chuť přeji! A jestli mi to ještě jednou provedeš, pošlu tě bez milosti před polní soud.“ Když se vrátil Vaněk a oznámil, že Baloun je již uvázán, řekl nadporučík Lukáš: „Vy mne znáte, Vaňku, že takové věci nerad dělám, ale nemohu si pomoct. Za prvé uznáte, že když psovi berete kost, tak určí. Nechci mít kolem sebe podlého chlapa, a za druhé již ta okolnost, že je Baloun uvázán, má velký morální a psychologický význam pro celý manšaft. Ti chlapi si poslední dobou, když jsou u maršky a vědí, že zítra nebo pozítří pojedou do pole, dělají, co chtějí.“

Nadporučík Lukáš vypadal velice utrápené a pokračoval tichým hlasem: „Předevčírem při nachtiibungu měli jsme, jak víte, manévrovat proti einjährigfreiwilligenschule za cukrovarem. První švarm, vorhut, ten šel ještě tiše po silnici, poněvadž ten jsem vedl sám, ale druhý, který měl jít nalevo a rozeslat vorpatroly pod cukrovar, ten si počínal, jako kdyby šel z výletu. Zpívali a dupali, že to muselo být slyšet až v lágru. Potom na pravém flangu šel rekognoscírovat terén třetí švarm pod les, to bylo vzdáleno od nás dobrých deset minut, a ještě na tu vzdálenost bylo vidět, jak chlapi kouří, samé ohnivé body ve tmě. A čtvrtý švarm, ten měl dělat nachhut, a čertví jak se to stalo, že se objevil najednou před naším vorhutem, takže byl považován za nepřítele, a já jsem musel ustupovat před vlastním nachhutem, který proti mně forykoval. To je jedenáctá marškumpanie, kterou jsem zdědil. Co z nich mohu udělat? Jak si budou počínat v opravdovém gefechtu?“

Nadporučík Lukáš měl přitom ruce sepjaty a tvářil se mučednicky a špička jeho nosu se protáhla.

„To si z toho, pane nadporučíku, nic nedělejte,“ snažil se ho upokojit účetní šikovatel Vaněk, „nelamte si s tím hlavu. Já už byl u třech maršek, každou nám s celým bataliónem rozflákali a šli jsme se formírovat znova. A všechny marškumpačky byla jedna jako druhá, žádná nebyla o chlup lepší než vaše, pane obrlajtnant. Nejhorší byla devátá. Ta s sebou odtáhla do zajetí všechny šarže i s kompaniekomandantem. Mé jenom to zachránilo, že jsem šel k regimentstrénu fasovat pro kumpačku rum a víno a oni to odbyli beze mne. - A to nevíte, pane obrlajtnant, že při tom posledním nachtiibungu, o kterém jste vypravoval, einjährigfreiwilligenschule, která měla naši kumpačku obejít, dostala se až k Neziderskému jezeru? Mašírovala pořád pryč, až do rána, a vorposty se dostaly až do bahna. A vedl je sám pan hejtman Ságner. Byly by snad přišly až do Šoproně, kdyby se nebylo rozednilo,“ pokračoval tajemným hlasem účetní šikovatel, který si liboval v takových případech a měl v evidenci všechny podobné události.

„A víte, pane obrlajtnant,“ řekl, důvěrně mrkaje, „že se má stát pan hejtman Ságner batalionskomandantem našeho maršbataliónu? Napřed, jak říkal štábsfeldvébl Hegner, se myslelo, že vy budete, poněvadž jste nejstarší důstojník u nás, batalionskomandantem, a potom prý přišlo od divize na brigádu, že je jmenován pan hejtman Ságner.“

Nadporučík Lukáš zahryzl se do pysků a zapálil si cigaretu. Věděl o tom a byl přesvědčen, že se mu děje křivda. Hejtman Ságner ho již dvakrát přeskočil v postupu, ale neřekl nic jiného než: „Copak hejtman Ságner…“

„Já z toho nemám moc velkou radost,“ důvěrně se ozval účetní šikovatel, „vypravoval štábsfeldvébl Hegner, že pan hejtman Ságner v Srbsku na počátku války chtěl někde u Černé Hory v horách se vyznamenat a hnal jednu kumpačku svého baťáčku za druhou na mašíngevéry do srbských štelungů, ačkoliv to byla úplné zbytečná věc a infantérie tam byla starýho kozla co platná, poněvadž Srby odtamtud z těch skal mohla dostat jen artilérie. Z celého bataliónu zbylo jen 80 mužů, pan hejtman Ságner sám dostal handšús, potom v nemocnici ještě úplavici, a zase se objevil v Budějovicích u regimentu a včera prý večer vypravoval v kasiné, jak se těší na front, že tam nechá celý maršbatalión, ale že něco dokáže a dostane signum laudis, za Srbsko že dostal nos, ale teť že buď padne s celým maršbataliónem, nebo bude jmenován obrstlajtnantem, ale maršbaták že musí zařvat. Já myslím, pane obrlajtnant, že se takové riziko týká i nás. Vypravoval nedávno štábsfeldvébl Hegner, že příliš neladíte s panem hejtmanem Ságnerem a že on právě pošle naši 11. kumpačku první do gefechtu na ta nejhroznější místa.“

Účetní šikovatel si vzdychl: „Já bych byl toho náhledu, že v takové válce, jako je tahle, kdy je tolik vojska a taková dlouhá fronta, že by se spíš mohlo docílit víc jenom pořádným manévrováním nežli nějakými zoufalými ataky. Já to viděl pod Duklou při 10. marškumpačce. Tenkrát se to všechno odbylo úplné hladce, přišel rozkaz ,Nicht schießen`, a tak se nestřílelo a čekalo, až se Rusové přiblížili až k nám. Byli bychom je zajali bez výstřelu, jenomže tenkrát měli jsme vedle sebe na levém flanku železné mouchy, a ti pitomí landveráci tak se lekli, že se k nám Rusové blíží, že se začali spouštět dolů ze strání po sněhu jako na klouzačce, a my jsme dostali rozkaz, že Rusové protrhli levý flank, abychom se hleděli dostat k brigádě. Já byl tenkrát právě u brigády, abych si dal potvrdit kompanieverpflegungsbuch, poněvadž jsem nemohl najít náš regimentstrén, když vtom začnou k brigádě chodit první z 10. maršky. Do večera jich přišlo sto dvacet, ostatní prý po sněhu sjeli, jak při ústupu zabloudili, někde do ruských štelungů, jako by to byl tobogan. Tam to bylo hrozné, pane obrlajtnant, Rusové měli v Karpatech štelungy nahoře i dole. A potom, pane obrlajtnant, pan hejtman Ságner…“

„Dejte mně už pokoj s panem hejtmanem Ságnerem,“ řekl nadporučík Lukáš, „já to všechno znám a nemyslete si, že když bude nějaký šturm a gefecht, že vy opět náhodou budete někde u regimentstrénu fasovat rum a víno. Byl jsem upozorněn, že vy strašně chlastáte, a kdo se podívá na váš červený nos, ten hned vidí, koho má před sebou.“

„To je z Karpat, pane obrlajtnant, tam jsme to museli dělat, mináž k nám přicházela nahoru studená, zákopy jsme měli ve sněhu, oheň se nesměl dělat, tak nás držel jen ten rum. A nebýt mě, bylo by to dopadalo jako u jiných kumpaček, že ani ten rum nebyl a lidi mrzli. Zato u nás jsme měli všichni červené nosy od rumu, ale to mělo zas tu nevýhodu, že od bataliónu přišel rozkaz, aby na patroly chodil jen ten manšaft, který má červené nosy.“

„Nyní máme zimu již za sebou,“ prohodil významně nadporučík.

„Rum je, pane obrlajtnant, v poli nezbytnou věcí v jakékoliv roční době, stejně jako víno. Působí, abych tak řekl, dobrou náladu. Za půl esšálku vína a čtvrt litru rumu budou se vám lidi prát s každým… Který dobytek to zas klepá na dveře, cožpak nečte na dveřích ,Nicht klopfen!`? Herein!“

Nadporučík Lukáš otočil se na židli ke dveřím a zpozoroval, že se dveře pomalu a tiše otvírají. A stejné tak tiše vstoupil do kanceláře 11. marškumpanie dobrý voják Švejk, salutuje již ve dveřích a patrně již tenkrát, když klepal na dveře, dívaje se na nápis „Nícht klopfen!“

Jeho salutování bylo plnozvučným doprovodem k jeho neskonale spokojené, bezstarostné tváři. Vypadal jako řecký bůh zlodějství ve střízlivé uniformě rakouského infanteráka.

Nadporučík Lukáš na okamžik přivřel oči před tím pohledem dobrého vojáka Švejka, který ho svým pohledem objímal a líbal.

Asi s takovým zalíbením se díval marnotratný, ztracený a opět nalezený syn, na svého otce, když ten k jeho poctě otáčel na rožni berana.

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opět zde,“ ozval se ode dveří Švejk s takovou upřímnou nenuceností, že rázem se nadporučík Lukáš vzpamatoval. Od té doby, kdy mu oznámil plukovník Schröder, že mu opět pošle Švejka na krk, nadporučík Lukáš si v duchu každý den oddaloval ono setkání. Každého rána si říkal: „On ještě dnes nepřijde, on tam snad něco provedl a oni si ho tam ještě nechají.“

A ty všechny kombinace Švejk uvedl na pravou míru svým vstupem, provedeným tak mile a prostě.

Švejk podíval se nyní na účetního šikovatele Vaňka, a obraceje se k němu, podal mu s příjemným úsměvem papíry, které vytáhl z kapsy pláště: „Poslušně hlásím, pane rechnugsfeldvébl, že mám tyhle papíry, který mně napsali v regimentskanceláři, vodevzdat vám. Je to kvůli lénungu a zapsání mě na frpflégung.“

Švejk pohyboval se tak volně společensky v kanceláři i 1. marškumpanie, jako by byl s Vaňkem nejlepším kamarádem, na což účetní šikovatel reagoval prostě slovy: „Položte to na stůl.“

„Uděláte velice dobře, Sie Rechnungsfeldwebel, když nás necháte o samotě se Švejkem,“ s povzdechem řekl nadporučík Lukáš.

Vaněk odešel a zůstal stát za dveřmi, aby poslouchal, co ti dva si budou povídat.

Napřed neslyšel ničeho, neboť Švejk i nadporučík Lukáš mlčeli. Oba se dlouho na sebe dívali a pozorovali se. Lukáš se díval na Švejka, jako by chtěl ho hypnotizovat, jako kohoutek stojící proti kuřeti a chystající se na ně vrhnout.

Švejk, jako vždy, díval se svým vlahým, něžným pohledem na nadporučíka Lukáše, jako by chtěl mu říct: Opět pohromadě, má sladká duše, teď už nás nic nerozdvojí, můj holoubku.

A když dlouho se nadporučík neozýval, výraz očí Švejkových promluvil s lítostivou něhou: Tak řekni něco, můj zlatý, vyjádři se!

Nadporučík Lukáš přerušil toto trapné ticho slovy, do kterých snažil se vložit notnou porci ironie: „Pěkně vás vítám, Švejku. Děkuji vám za návštěvu. Vida, to jsou k nám hosti.“

Nezdržel se však a zlost minulých dnů vybila se hroznou ranou pěstí do stolu, kde poskočil kalamář a vypryskl inkoust na lénungslistu.

Současně vyskočil nadporučík Lukáš, postavil se těsně k Švejkovi a zařval na něho: „Vy dobytku,“ a počal chodit v úzké prostoře kanceláře, přičemž si vždy před Švejkem odplivl.

„Poslušné hlásím, pane obrlajtnant,“ řekl Švejk, když nadporučík Lukáš nepřestával chodit a zuřivě odhazovat do kouta zmačkané chuchvalce papíru, pro který si vždy došel ke stolu, „že jsem psaní řádné odevzdal. Našel jsem šťastně paní Kákonyiovou a mohu říct, že je to velice hezká ženská, já ji sice viděl jenom, když plakala…“

Nadporučík Lukáš si sedl na kavalec účetního poddůstojníka a chraplavým hlasem zvolal: „Kdy bude tomu konec, Švejku.“

Švejk odpověděl, jako by byl přeslechl: „Potom jsem tam měl malinkou nepříjemnost, ale vzal jsem všechno na sebe. Voni mně sice nevěřili, že si dopisuju s tou paní, tak jsem psaní raději spolkl při vejslechu, abych jim spletl každou stopu. Potom jsem se nějak čirou náhodou, jinak si to nemůžu vysvětlit, zapletl do nějaký malinký a velice nepatrný rvačičky. I z toho jsem se dostal a uznali mou nevinnost a poslali mé k regimentsraportu a zastavili u divizijního soudu celý vyšetřování. V regimentskanceláři byl jsem pár minut, až přišel pan obrst a ten mně trochu vynadal a řekl, že se mám ihned u vás, pane obrlajtnant, hlásit jako ordonanc, a poručil mně, abych vám oznámil, že vás žádá, abyste hned přišel k němu kvůli marškumpačce. Je už tomu víc než půl hodiny, ale von pan obrst nevěděl, že mne ještě potáhnou do regimentskanceláře a tam že budu sedět ještě přes čtvrt hodiny, poněvadž mám za tu celou dobu zadrženej lénunk a měl mně být vyplacen od regimentu, a ne od kumpačky, poněvadž jsem byl vedenej jako regimentsarestant. Vůbec mají to tam všechno pomíchaný a spletený, že by se člověk z toho zjančil…“

Nadporučík Lukáš řekl, oblékaje se rychle, když slyšel, že měl být již před půlhodinou u plukovníka Schrödra: „Vy jste mně, Švejku, zas pomohl na nohy.“ Řekl to tak zoufalým hlasem, plným beznadějnosti, že Švejk pokusil se ho uchlácholit přátelským slovem, které volal, když nadporučík Lukáš řítil se ze dveří: „Ale von pan obrst počká, von nemá beztoho co dělat “

Za chvíli po odchodu nadporučíkově vstoupil do kanceláře účetní šikovatel Vaněk.

Švejk seděl na židli a přikládal tím způsobem do malých železných kamínek, že házel kousky uhlí otevřenými dvířky dovnitř. Kamínka čoudila a smrděla a Švejk pokračoval dál v zábavě, nevšímaje si Vaňka, který chvíli pozoroval Švejka, pak ale kopl do dvířek kamen a řekl Švejkovi, aby se odtud klidil.

„Pane rechnungsfeldvébl,“ pravil důstojně Švejk, „dovoluji si vám prohlásit, že vašemu rozkazu nemůžu vyhovět při nejlepší vůli klidit se třebas z celýho lágru, nebot já podléhám vyššímu nařízení. - Já jsem totiž zde ordonanc,“ řekl hrdě dodatkem, „pan obršt Schröder mě sem přidělil k 11. marškumpačce k panu obrlajtnantovi Lukášovi, u kterého jsem byl pucflekem, ale svou přirozenou inteligencí jsem byl povýšenej na ordonanc. My jsme s panem obrlajtnantem už starý známý. Čímpak vy jste v civilu, pane rechnungsfeldvébl?“

Účetní šikovatel Vaněk byl tak překvapen tím familiérním sousedským tónem dobrého vojáka Švejka, že nedbaje své důstojnosti, kterou velice rád ukazoval před vojáky kumpanie, odpověděl, jako by byl Švejkův podřízený:

„Já jsem takto drogista Vaněk z Kralup.“

„Já jsem se taky učil materialistou,“ řekl Švejk, „u nějakýho pana Kokošky na Perštýně v Praze. To byl náramnej podivín, a když jsem mu jednou vomylem ve sklepě zapálil sud benzínu a von vyhořel, tak mne vyhnal a grémium mne už nikde nepřijalo, takže jsem se kvůli pitomýmu sudu benzínu nemoh doučit. Vyrábíte také koření pro krávy?“

Vaněk zavrtěl hlavou.

„U nás se vyrábělo koření pro krávy se svěcenými obrázky. Von byl náš pan šéf Kokoška náramné nábožnej člověk a dočetl se jednou, že svatej Pelegrinus pomáhal při nafouknutí dobytka. Tak si dal natisknout někde na Smíchově obrázky sv. Pelegrinusa a dal je posvětit v Emauzích za 200 zl. A potom jsme je přikládali do balíčků toho našeho koření pro krávy. Krávě se to koření namíchalo do teplý vody, dalo se jí napít z dřezu a přitom se dobytku předčítala modlitbička k sv. Pelegrinovi, kterou složil pan Tauchen, náš příručí. To když byly ty obrázky sv. Pelegrina vytištěny, tak ještě na druhou stranu bylo potřeba natisknout nějakou modlitbičku. Tak si večer zavolal náš starej Kokoška pana Tauchena a řek mu, aby do rána sestavil nějakou modlitbičku na ten obrázek a na to koření, až přijde v deset hodin do krámu, že už to musí bejt hotový, aby to šlo do tiskárny, že už krávy čekají na tu modlitbičku. Bud', anebo. Složit ji pěkné a má zlatku na prkně, nebo může za čtrnáct dní jít. Pan Tauchen se celou noc potil a přišel ráno celý nevyspalý votvírat krám a neměl nic sepsanýho. Dokonce zapomněl, jak se ten svatej do toho koření pro krávy jmenuje. Tak ho vytrh z bídy náš sluha Ferdinand. Ten uměl všechno. Když jsme sušili na půdě heřmánkový thé, tak si tam vždycky vlez, zul si boty a naučil nás, že se přestanou nohy potit. Chytal holuby na půdě, uměl votvírat pult s penězma a ještě nás učil jinejm melouchům se zbožím. Já jako kluk jsem měl doma takovou lékárnu, kterou jsem si přines z krámu domů, že ji neměli ani u milosrdnejch. A ten pomoh panu Tauchenovi, jen řek: ,Tak to sem dají, pane Tauchen, at se na to kouknu,` hned mu poslal pan Tauchen pro pivo. A než jsem pivo přines, tak už náš sluha Ferdinand byl s tím napolovic hotov a už předčítal:

Z nebes říše přicházím, blahou pověst přináším. Kráva, tele, každý vůl potřebuje jako sůl Kokoškovo koření, jež ho zbaví trápení…

Z nebes říše přicházím, blahou pověst přináším. Kráva, tele, každý vůl potřebuje jako sůl Kokoškovo koření, jež ho zbaví trápení…

Potom, když vypil pivo a pořádné si lízl tinktury amáry, šlo mu to rychle a dokončil to ve vokamžiku moc hezky:

Vynašel to Pelegrinus svatý, jeden balík za dva zlatý. Svatý Pelegrine, chraň nám naše stádo, které tvé koření vždycky pije rádo. Vděčný hospodář tě chvalozpěvem slaví, svatý Pelegrine, chraň nám naše krávy…

Vynašel to Pelegrinus svatý, jeden balík za dva zlatý. Svatý Pelegrine, chraň nám naše stádo, které tvé koření vždycky pije rádo. Vděčný hospodář tě chvalozpěvem slaví, svatý Pelegrine, chraň nám naše krávy…

Potom, když přišel pan Kokoška, pan Tauchen šel s ním do komptoáru, a když vyšel ven, ukazoval nám dva zlatníky, ne jeden, jak měl slíbeno, a chtěl se s panem Ferdinandem rozdělit napolovic. Ale sluhu Ferdinanda, když viděl ty dva zlatníky, chyt najednou mamon. Že prej ne, buď všechno, anebo nic. Tak tedy pan Tauchen mu nedal nic a nechal si ty dvě zlatky pro sebe, vzal mě vedle do magacínu, dal mně pohlavek a řek, že dostanu takových pohlavků sto, když se někde vopovážím říct, že on to nesestavoval a nespisoval, i kdyby si šel Ferdinand stěžovat k našemu starýmu, že musím říct, že sluha Ferdinand je lhář. Musel jsem mu to vodpřísáhnout před nějakým plucarem s estragonovým voctem. A ten náš sluha se začal mstít na tom koření pro krávy. Míchali jsme to ve velkých bednách na půdě, a tu von, kde moh smect myší hovínka, tak je přinášel a míchal je do toho koření. Potom sbíral po ulici koňský kobližky, sušil si to doma, roztloukal v hmoždýři na koření a házel to taky do koření pro krávy s obrazem sv. Pelegrina. A na tom ještě neměl dost. dural do těch beden, vydělal se do nich a rozmíchal to, že to bylo jako kaše s otrubami.“

Ozvalo se zvonění telefonu. Účetní šikovatel skočil k nasluchátku a mrzutě je odhodil: „Musím jít do regimentskanceláře. Tak najednou, to se mně nelíbí.“

Švejk byl opět sám.

Za chvíli ozval se opět telefon.

Švejk se počal dorozumívat: „Vaněk? Ten šel do regimentskanceláře. Kdo je u telefonu? Ordonanc od i 1. marškumpanie. Kdo je tam? Ordonanc od 12. maršky? Servus, kolego. Jak se jmenuji? Švejk. A ty? Braun. Nemáš příbuznýho nějakýho Brauna v Pobřežní třídě v Karlíně, kloboučníka? Že nemáš, že ho neznáš… Já ho taky neznám, já jsem jen jednou jel kolem elektrikou, tak mně ta firma padla do voka. Co je novýho? - Já nic nevím. - Kdy pojedem? - Já jsem ještě s nikým vo odjezdu nemluvil. Kam máme ject?“

„Ty hňupe, s marškou na front.“

„Vo tom jsem ještě neslyšel.“

„To jseš pěknej ordonanc, Nevíš, jestli tvůj lajtnant…

"Můj je obrlajtnant…

„To máš jedno, tedy tvůj obrlajtnant šel na bešprechunk k obrstovi?“

„Von si ho tam pozval.“

„Tak vidíš, náš tam šel taky a vod 13. maršky taky, právě jsem mluvil s ordonancem vod ní po telefonu. Mně se ten kvalt nelíbí. A nevíš nic, jestli se pakuje u muziky?“

„Já vo ničem nevím.“

„Nedělej ze sebe vola. Vid, že váš rechnungsfeldvébl dostal už wagonenavízo? Kolik máte manšaftu?

„Já nevím.“

„Ty pitomče, copak tě sežeru. (Je slyšet, jak muž u telefonu mluví vedle: „Vem si, Franto, druhý sluchátko, abys viděl, jakou tam mají u 11. maršky blbou ordonanc.“) - Haló, spíš tam nebo co? Tak vodpovídej, když se tě kolega ptá. Ty tedy ještě nic nevíš? Nezapírej. Neříkal nic váš rechnungsfeldvébl, že budete fasovat konzervy? Že jsi s ním vo takových věcech nemluvil? Ty blboune jeden. Že ti do toho nic není? (Je slyšet smích.) Jseš nějak praštěnej pytlem. Až budeš tedy něco vědět, tak nám to k 12. marškumpačce zatelefonuj, ty zlatej synáčku blbej. Vodkuď jseš?"

„Z Prahy.“

„To bys měl bejt chytřejší… A ještě něco. Kdy šel váš rechnungsfeldvébl do kanceláře?“

„Před chvilkou ho zavolali.“

„Vida, a napřed jsi to nemoh říct. Náš šel taky před chvilkou, to se něco peče. Nemluvil jsi s trénem?“

„Nemluvil.“

„Pro Ježíše Krista, a to říkáš, že jseš z Prahy. Ty se vo nic nestaráš. Kde lítáš celý dni?“

„Já jsem teprve přišel před hodinou vod divizijního soudu.“

„To je jiný žrádlo, kamaráde, to se ještě dnes přijdu na tebe podívat. Vodzvoň dvakrát “

Švejk si chtěl zapálit fajfku, když se opět ozval telefon. „Vlezte mně na záda s vaším telefonem,“ pomyslil si Švejk, „budu se s vámi bavit.“

Telefon drnčel však neúprosně dál, takže Švejka konečně přešla trpělivost, on vzal sluchátko a zařval do telefonu:

„Haló, kdo tam? Zde ordonanc Švejk od 11. marškumpanie.“

V odpovědi poznal Švejk hlas svého nadporučíka Lukáše: „Co tam děláte všichni, kde je Vaněk, zavolejte ihned Vaňka k telefonu.“

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, nedávno zazněl telefon.“

„Poslyšte, Švejku, já nemám času se s vámi bavit. Telefonní rozhovory na vojně, to není žádné tlachání po telefonu, když někoho zveme, aby nás šel navštívit k obědu. Telefonní rozhovory musí být jasné a krátké. Při telefonních rozhovorech odpadá i to ,poslušně hlásím, pane obrlajtnant`. Ptám se vás tedy, Švejku, máte při ruce Vaňka? Ať jde hned k telefonu.“

„Nemám ho při ruce, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, byl před chvíli vodvolanej vodtud z kanceláře, může být tomu ani ne čtvrt hodiny, do regimentskanceláře.“

„Až přijdu, tak si to s vámi, Švejku, spravím. Nemůžete se vyjadřovat stručně? Dejte si teď dobrý pozor na to, co vám povídám. Rozumíte jasné, abyste se potom nevymlouval, že to v telefonu chraptělo? Okamžité, jakmile pověsíte sluchátko…“

Pauza. Nové zvonění, Švejk bere sluchátko a je zasypán spoustou nadávek: „Vy dobytku, uličníku, lotře jeden. Co to děláte, proč přerušujete rozhovor?“

„Vy jste prosím řekl, abych pověsil sluchátko.“

„Já jsem za hodinu doma, Švejku, a pak se těšte… Vy tedy hned se seberte, jděte do baráku a najděte nějakého cuksfíru, třebas Fuchse, a řekněte mu, že má ihned vzít deset mužů a jít s nimi do magacínu fasovat konzervy. Opakujte to, co má jít dělat?“

„Jít s deseti muži do magacínu fasovat konzervy pro kumpanii.“

„Konečně jednou neblbnete. Já zatím budu telefonovat Vaňkovi do regimentskanclaje, aby šel také do magacínu a převzal je. Jestli přijde zatím do baráku, ať nechá všeho a běží laufšrit do magacínu. A teď zavěste sluchátko.“

Švejk hezkou chvíli hledal marně nejen cuksfíru Fuchse, ale i ostatní šarže. Byli u kuchyně, obírali maso z kostí a těšili se pohledem na uvázaného Balouna, který stál sice pevné opřen nohama na zemi, poněvadž se nad ním slitovali, ale zato poskytoval zajímavý pohled. Jeden z kuchařů přinesl mu maso na žebru a strčil mu ho do huby a uvázaný vousatý obr Baloun, nemaje možnosti manipulovat rukama, opatrné posunoval kost v ústech, balancuje ji pomocí zubů a dásní, přičemž ohlodával maso s výrazem lesního muže.

„Kdopak je tady z vás cuksfíra Fuchs?“ otázal se Švejk, když konečné je zastihl.

Četař Fuchs neuznal ani za vhodné se přihlásit, když viděl, že se po něm ptá nějaký obyčejný pěšák.

„Jářku,“ řekl Švejk, „jak dlouho se ještě budu ptát? Kdepak je cuksfíra Fuchs?“

Četař Fuchs vystoupil a pln důstojnosti začal nadávat všemožným způsobem, že on není žádný cuksfíra, že je pan cuksfíra, že se nemá říkat „Kde je cuksfíra?“, ale „Poslušně hlásím, kde je pan cuksfíra?“ U jeho cuku, když někdo neřekne „Ich melde gehorsam“, že dostane hned přes držku.

„Pomalu,“ řekl rozvážně Švejk, „hned se seberou, jdou do baráku, vezmou tam deset mužů a laufšrit s nimi k magacínu, budete fasovat konzervy.“

Četař Fuchs byl tak překvapen, že vypravil ze sebe jen: „Cože?“

„Žádný cože,“ odpověděl Švejk, „já jsem ordonanc jedenáctý marškumpanie a právě před chvílí jsem mluvil po telefonu s panem obrlajtnantem Lukášem. A ten řek: ,Laufšrit s deseti muži k magacínu.` Jestli nepůjdete, pane cuksfíra Fuchse, tak ihned jdu nazpátek k telefonu. Pan obrlajtnant si výhradně přeje, aby vy jste šel. Je to zbytečný vůbec vo tom mluvit. ,Telefonní rozhovor,` říká pan nadporučík Lukáš, ,musí bejt krátký, jasný. Když se řekne ,cuksfíra Fuchs jde`, tak von pude. Takový rozkaz, to není žádný tlachání po telefonu, jako kdybychom někoho zvali na oběd. Na vojně, zejména ve válce, je každý vopoždění zločin. Když ten cuksfíra Fuchs hned nepude, až mu to vohlásíte, tak mně to hned zatelefonujte a já už si to s ním spravím. Z cuksfíry Fuchse nezbyde ani památka.` Panečku, vy pana obrlajtnanta neznáte.“

Švejk podíval se vítězoslavně po šaržích, kteří jeho vystoupením byli opravdu překvapeni i deprimováni.

Četař Fuchs zabručel cosi nesrozumitelně a rychlým krokem odcházel, přičemž Švejk za ním volal: „Mohu tedy telefonovat panu obrlajtnantovi, že je to všechno v pořádku?“

„Hned budu s deseti maníkama u magacínu,“ ozval se od baráku četař Fuchs, a Švejk nepromluviv již ani slova odcházel ze skupiny šarží, které byly stejně překvapeny jako četař Fuchs.

„Už to začíná,“ řekl malý desátník Blažek, „budeme pakovat.“

Když se Švejk vrátil do kanceláře 11. marškumpačky, neměl opět času zapálit si dýmku, neboť ozval se opět telefon. Se Švejkem mluvil poznovu nadporučík Lukáš:

„Kde běháte, Švejku? Zvoním už potřetí a nikdo se mně neozve.“

„Sháněl jsem to, pane obrlajtnant.“

„Už tedy šli?“

„To se ví, že šli, ale ještě nevím, jestli tam budou. Mám tam snad doběhnout ještě jednou?“

„Našel jste tedy cuksfíru Fuchse?“

„Našel, pane obrlajtnant. Napřed na mě řek ,Cože?`, a teprve když jsem mu vysvětlil, že telefonní rozhovory musejí bejt krátký a jasný…“

„Nebavte se, Švejku…Vaněk se ještě nevrátil?“

„Nevrátil, pane obrlajtnant.“

„Neřvete tak do telefonu. Nevíte, kde by moh bejt ten zatracený Vaněk?“

„Nevím, pane obrlajtnant, kde by moh bejt ten zatracenej Vaněk.“

„V kanceláři u regimentu byl a někam odešel. Myslím, že bude asi v kantýně. Jděte tedy, Švejku, za ním a řekněte mu, aby hned šel do magacínu. Potom ještě něco. Najděte hned kaprála Blažka a řekněte mu, aby hned odvázal toho Balouna, a Balouna pošlete ke mně. Pověste sluchátko!“

Švejk se opravdu začal starat. Když našel desátníka Blažka a sdělil mu rozkaz nadporučíkův týkající se odvázání Balouna, zabručel kaprál Blažek: „Mají strach, když jim teče do bot.“

Švejk šel se podívat na odvázání a doprovázel Balouna po cestě, poněvadž se šlo tím směrem současně ke kantýně, kde měl najít účetního šikovatele Vaňka.

Baloun se díval na Švejka jako na svého spasitele a sliboval mu, že se s ním rozdělí o každou zásilku, kterou dostane z domova.

„U nás teď budou zabíjet,“ mluvil Baloun melancholicky, „máš rád špekbuřt s krví nebo bez krve? Jen si řekni, já dneska večer píšu domů. Moje prase bude mít tak asi sto padesát kilo. Má hlavu jako buldok a takový prase je nejlepší. Z takovejch prasat nejsou žádný uhejbáci. To je moc dobrá rasa, která už něco vydrží. Bude mít sádla na vosum prstů. Když jsem byl doma, tak jsem si dělal jitrnice sám a vždycky jsem se tak naládoval prejtu, že jsem moh prasknout. Loňský prase mělo sto šedesát kilo. - Ale to bylo prase,“ řekl nadšeně, tiskna silně ruku Švejkovi, když se rozcházeli, „vychoval jsem ho jen na samých bramborech a sám jsem se divil, jak mu pěkně přibývá. Šunky jsem dal do slanýho láku, a takovej pěknej pečenej kousek z láku s bramborovejma knedlíkama, posypanejma škvarkama, a se zelím, to je pošušňáníčko. Po tom se pije pivičko. Člověk je takovej spokojenej. A to nám všechno vojna vzala.“

Vousatý Baloun těžce vzdychl a odcházel k plukovní kanceláři, zatímco Švejk zamířil do kantýny starou alejí vysokých lip.

Účetní šikovatel Vaněk seděl mezitím spokojeně v kantýně a vyprávěl nějakému známému štábnímu šikovateli, kolik se mohlo vydělat před válkou na emailových barvách a cementových nátěrech.

Štábní šikovatel byl již nemožný. Dopoledne přijel jeden statkář od Pardubic, který měl syna v lágru, a dal mu slušný úplatek a celé dopoledne ho hostil dole ve městě.

Nyní seděl zoufale, že už mu nic nechutná, nevěděl ani, o čem mluví, a na rozhovor o emailových barvách vůbec nereagoval.

Obíral se svými vlastními představami a blábolil cosi, že by měla vést lokálka z Třeboně do Pelhřimova a zas nazpátek.

Když Švejk vstoupil, Vaněk ještě jednou snažil se štábnímu šikovateli vysvětlit v číslicích, co se vydělalo na jednom kilogramu cementového nátěru na stavby, načež štábní šikovatel odpověděl úplně z cesty: „Na zpáteční cestě zemřel, zanechal pouze dopisy.“

Spatřiv Švejka, spletl si ho patrné s nějakým. jemu nemilým člověkem a počal mu nadávat, že je břichomluvec.

Švejk přistoupil k Vaňkovi, který byl též v kuráži, ale byl přitom velice příjemný a milý.

„Pane rechnungsfeldvébl,“ hlásil mu Švejk, „mají hned jít k magacínu, tam už čeká cuksfíra Fuchs s 10 maníky, budou se fasovat konzervy. Mají běžet laufšrit. Pan obrlajtnant dvakrát už telefonoval.“

Vaněk se dal do smíchu: „A to bych byl blázen, miláčku. To bych sám sobě musel vynadat, můj anděli. Všechno má dost času, nehoří, dítě zlatý. Až pan obrlajtnant Lukáš bude tolikrát vypravovat marškumpačky jako já, pak teprve může o něčem mluvit a zbytečné nebude nikoho obtěžovat se svým laufšritem.

To já už dostal v regimentskanceláři takový rozkaz, že zítra pojedem, aby se pakovalo a šlo hned fasovat na cestu. A co jsem udělal, šel jsem pěkně sem na čtvrtku vína, sedí se mně tu pěkné a nechám to všechno běžet. Konzervy zůstanou konzervama, fasuňk fasuňkem. Já znám magacín lepší než pan obrlajtnant a vím, co se na takovým bešprechunku pánů oficírů u pana obršta mluví. To si pan obršt jen představuje ve své fantazii, že jsou v magacíně konzervy. Magacín našeho regimentu nikdy žádný konzervy neměl v zásobě a dostával je od případu k případu od brigády nebo si je vypůjčoval od jiných regimentů, s kterými se dostal do styku. Jenom benešovskému regimentu jsme dlužni přes tři sta konzerv. Cheche. Ať si říkají při bešprechunku, co chtějí, žádný kvalt. Však on jim magacinér, až tam naši přijdou, sám řekne, že se zbláznili. Ani jedna marška nedostala na cestu konzervy. - Viď, ty stará bramboro,“ obrátil se na štábního šikovatele. Ten však bud' usínal, nebo dostával nějaké malé delirium, poněvadž odpověděl:

„Když kráčela, držela nad sebou otevřený deštník.“

„Nejlépe uděláte,“ pokračoval účetní šikovatel Vaněk, „když necháte všechno plavat. Jestli se dnes řeklo v regimentskanclaji, že se zítra pojede, tak tomu nesmí věřit ani malé dítě. Můžeme ject bez vagónů? Při mně se ještě telefonovalo na nádraží. Nemají tam ani jeden volný vagón. To bylo zrovna tak s poslední marškou. Stáli jsme tenkrát dva dny na nádraží a čekali, až se nad námi někdo smiluje a pošle pro nás vlak. A potom jsme nevěděli, kam pojedeme. Ani obršt to nevěděl, už jsme projeli potom celou Maďárii, a pořád nikdo nic nevěděl, jestli pojedeme na Srbsko nebo na Rusko. Na každé stanici se mluvilo přímo se štábem divize. A my byli jen taková záplata. Přišili nás konečné pod Duklu, tam nás rozflákali a my se jeli znovu zformírovat. Jen žádnej kvap. Všechno se během času vyjasní a na nic se nemusí spěchat. Jawohl, nochamol. - Víno mají zde dnes neobyčejně dobré,“ mluvil dál Vaněk, neposlouchaje ani, jak si breptá pro sebe štábní šikovatel:

„Glauben Sie mir, ich habe bisher wenig von meinem Leben gehabt. Ich wundere mich über diese Frage.“

„Co bych si dělal zbytečné starosti s odjezdem maršbataliónu. To s první marškou, s kterou jsem jel, bylo to všechno v úplném pořádku za dvě hodiny. U druhých maršek našeho tehdejšího maršbataliónu chystali se na to už celé dva dny. Ale u nás byl kumpaniekomandantem lajtnant Přenosil, velký fešák, a ten nám řek: ,Nespěchejte, hoši,` a šlo to jako na másle. Dvě hodiny před odjezdem vlaku jsme teprve začti pakovat. Uděláte dobře, když se taky posadíte…“

„Nemohu,“ řekl s hrozným sebezapřením dobrý voják Švejk, „musím do kanceláře, což kdyby někdo telefonoval.“

„Tak tedy jděte, moje zlato, ale pamatujte si pro život, že to není od vás hezké a že pravý ordonanc nesmí být nikdy tam, kde je ho třeba. Nesmíte tak příliš horlivé se hnát do služby. Není opravdu nic ošklivějšího nad splašeného ordonance, který by chtěl celou vojnu sežrat, dušinko milá.“

Ale Švejk byl již za dveřma a spěchal do kanceláře své marškumpanie.

Vaněk zůstal opuštěn, poněvadž se rozhodně nemohlo říct, že by mu štábní šikovatel poskytoval společnost.

Ten se udělal úplné pro sebe a blábolil, hladě čtvrtku vína, prapodivné věci beze vší souvislosti česky i německy:

„Mnohokrát prošel jsem touto vesnicí a neměl jsem ani potuchy o tom, že je na světě. In einem halben Jahre habe ich meine Staatsprüfung hinter mir und meinen Doktor gemacht. Stal se ze mne starý mrzák, děkuji vám, Lucie. Erscheinen sie in schön ausgestatteten Bänden - snad je tu někdo mezi vámi, jenž se na to pamatuje.“

Účetní šikovatel z dlouhé chvíle bubnoval si nějaký pochod, ale nemusel se dlouho nudit, neboť otevřely se dveře a vstoupil kuchař z důstojnické mináže Jurajda a přilepil se na jednu židli.

„My jsme dnes,“ zabreptal, „dostali rozkaz jít fasovat na cestu koňak. Poněvadž jsme neměli proutěnou láhev od rumu prázdnou, museli jsme ji vyprázdnit. To nám to dalo. S manšaftem u kuchyně to úplně seklo. Přepočítal jsem se o několik porcí, pan obršt přišel pozdě a na něho se nedostalo. Tak mu tam dělají teď omeletku. To je vám legrace.“

„Je to pěkné dobrodružství,“ poznamenal Vaněk, kterému se při víně vždy velice líbila hezká slova.

Kuchař Jurajda se dal do filosofování, což fakticky odpovídalo jeho bývalému zaměstnání. Vydával totiž do vojny okultistický časopis a knihovnu Záhady života a smrti.

Na vojně ulil se k důstojnické kuchyni regimentu a velice často připálil nějakou pečeni, když se zabral do čtení překladu staroindických súter Pragnâ-Paramitâ (Zjevená moudrost).

Plukovník Schröder měl ho rád jako zvláštnost u regimentu, neboť která důstojnická kuchyně mohla se pochlubit kuchařem okultistou, který nazíraje do záhad života a smrti, překvapil všechny takovou dobrou svíčkovou nebo s takovým ragú, že pod Komárovem smrtelně raněný poručík Dufek volal stále po Jurajdovi.

„Ano,“ řekl zčistajasna Jurajda, který se držel sotva na židli a čpěl na deset honů rumem, „když se nedostalo dnes na pana obršta a když viděl jen dušené brambory, tu upadl do stavu gaki. Víte, co je to gaki? To je stav hladových duchů. I řekl jsem: ,Máte, pase obršt, dosti síly k překonání osudového určení, že s~ na vás nedostala telecí ledvina? V karmě je určeno, abyste, pane obršt, dostal dnes k večeři báječnou omeletu se sekanými a dušenými telecími játry.` - Milý příteli,“ řekl po chvíli tiše k účetnímu šikovateli, přičemž udělal mimovolně nějaký posuněk rukou, kterým převrhl všechny sklenice, které byly před ním na stole.

„Je nebytelnost všech zjevů, tvarů a věcí,“ řekl po tomto činu zasmušile kuchař okultista. „Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar. Nebytelnost není rozdílna od útvaru, útvar není rozdílný od nebytelnosti. Co je nebytelnost, to je útvar, co je útvar, to je nebytelnost.“

Kuchař okultista zahalil se v roucho mlčení, podepřel si hlavu o ruku a díval se na mokrý, politý stůl.

Štábní šikovatel blábolil dále něco, co nemělo ani hlavy, ani paty:

„Obilí zmizelo z polí, zmizelo - in dieser Stimmung erhielt er Einladung und ging zu ihr - svatodušní svátky jsou na jaře.“

Účetní šikovatel Vaněk bubnoval zas dál na stůl, pil a občas vzpomněl, že na něho čeká deset mužů s četařem u skladiště.

Při této vzpomínce se vždy usmál pro sebe a máchl rukou.

Když se pozdě vrátil do kanceláře 11. marškumpanie, našel Švejka u telefonu.

„Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar,“ vypravil ze sebe a vlezl si oblečený na kavalec a ihned usnul.

A Švejk seděl pořád u telefonu, poněvadž před dvěma hodinami s ním hovořil nadporučík Lukáš, že je stále ještě u bešprechungu u pana plukovníka, a zapomněl mu říct, že může od telefonu odejít.

Potom s ním mluvil po telefonu četař Fuchs, který po celou tu dobu čekal s deseti muži nejen marně na účetního šikovatele, ale dokonce shledal, že je skladiště zavřeno.

Nakonec někam odešel a deset mužů jeden po druhém vrátilo se do svého baráku.

Občas bavil se Švejk tím, že vzal sluchátko a naslouchal. Byl to telefon nějakého nového systému, který se zaváděl právě u armády, a měl tu výhodu, že bylo slyšet dosti jasně a zřetelně cizí telefonní rozhovory po celé lince.

Trén si nadával s dělostřeleckými kasárnami, saperáci vyhrožovali vojenské poště, vojenská střelnice vrčela na odděleni strojních pušek.

A Švejk seděl stále u telefonu…

Porada u plukovníka se prodlužovala.

Plukovník Schröder rozvíjel nejnonější teorie polní služby a zejména kladl důraz na vrhače min.

Mluvil páté přes deváté, o tom, jak stála fronta před dvěma měsíci dole i na východě, o důležitosti přesného spojení mezi jednotlivými částmi, o otravných plynech, o střelbě na nepřátelské aeroplány, o zásobování mužstva v poli, a pak přešel na vnitřní poměry ve vojsku.

Rozhovořil se o poměru důstojníků k mužstvu, mužstva k šaržím, o přebíhání na frontách k nepříteli a o politických událostech a o tom, že padesát procent českých vojáků je ,politisch verdächtig`.

„Jawohl, meine Herren, der Kramarsch, Scheiner und Klófatsch.“ Většina důstojníků si přitom myslela, kdy už přestane dědek cancat, ale plukovník Schröder žvanil dál o nových úkolech nových maršbataliónů, o padlých důstojnících pluku, o zepelínech, španělských jezdcích, o přísaze.

Při tom posledním si vzpomněl nadporučík Lukáš, že když celý maršbatalión přísahal, že se přísahy nezúčastnil dobrý voják Švejk, poněvadž v té době seděl u divizijního soudu.

A přišlo mu to najednou k smíchu. Bylo to jako hysterický smích, kterým nakazil několik důstojníků, mezi kterými seděl, čímž vzbudil pozornost plukovníkovu, který právě přešel na zkušenosti získané při ústupu německých armád v Ardenách. Popletl si to všechno a skončil: „Pánové, to není k smíchu.“

Potom se všichni odebrali do důstojnického kasina, poněvadž plukovníka Schrödra volal štáb brigády k telefonu.

Švejk klímal u telefonu dál, když ho vtom probudilo zvonění.

„Haló,“ slyšel, „zde regimentskanclaj.“

„Haló,“ odpověděl, „zde kanclaj 11. marškumpanie.“

„Nezdržuj,“ slyšel hlas, „vezmi si tužku a piš. Přijmi telefonogram: 11. Marschkumpanie…“ Nyní následovaly za sebou nějaké věty v podivném chaosu, poněvadž do toho mluvila 12. i 13. marškumpanie současně, a telefonogram úplně se ztratil v té panice zvuků. Švejk nerozuměl ani slova. Nakonec se to utišilo a Švejk porozuměl: „Haló, haló, tak tel' to přečti a nezdržuj.“

„Co mám přečíst?“

„Co máš přečíst, vole? Telefonogram!“

„takej telefonogram?“

„Krucihiml, copak jseš hluchej? Telefonogram, co jsem ti diktoval, blboune.“

„Já nic neslyšel, někdo zde do toho mluvil.“

„Ty vopice jedna, copak myslíš, že se budu jen s tebou bavit? Tak přijmeš telefonogram, nebo ne? Máš tužku a papír? Že nemáš, ty hovado, že mám počkat, až to najdeš? To jsou vojáci. Tak co, bude to? Že už jseš připravenej? Konečně, že jsi se vyhrabal. Snad jsi se na to nepřevlík, člověče, tak poslouchej: 11. Marschkumpanie. Opakuj to!“

„11. Marschkumpanie…“

„Kumpaniekommandant, máš to? Opakuj to!“

„Kumpaniekommandant!…“

„Zur Besprechung morgen… Jseš hotov? Opakuj to!“

„Zur Besprechung morgen…“

„Um neun Uhr. - Unterschrift. Víš, co je to Unterschrift, vopice, to je podpis. Opakuj to!“

„Um neun Uhr. - Unterschrift. Víš - co - je to Unterschrift, vopice - to - je - podpis.“

„Ty pitomče jeden. Tedy podpis: Oberst Schröder, hovado. Máš to? Opakuj to!“

„Oberst Schröder, hovado.“

„Dobře, ty vole. Kdo přijmul telefonogram?“ "

„Já.

„Himlhergot, kdo je to ten já?“

„Švejk. Ještě něco?“

„Zaplať pánbůh, už nic. Ale máš se jmenovat Kráva. - Co je u vás novýho?“

„Nic. Všechno při starým.“

„To jseš rád, viď? U vás prej dneska někoho uvázali.“

„Jenom pucfleka pana obrlajtnanta, sežral mu mináž. Nevíš, kdy se jede?“

„Člověče, to je otázka, to neví ani dědek. Dobrou noc! Máte tam blechy?“

Švejk položil sluchátko a počal budit účetního šikovatele Vaňka, který se zuřivě bránil, a když s ním začal Švejk třást, uhodil ho do nosu. Pak si lehl na břicho a kopal kolem do kavalce.

Švejkovi se však přece podařilo Vaňka tak dalece probudit, že ten protíraje si oči, obrátil se naznak a uděšeně se optal, co se stalo.

„Tak dalece nic,“ odpověděl Švejk, „já bych se jen rád s vámi poradil. Ted' právě jsme dostali telefonogram, že má zas zítra o 9. hodině přijít pan obrlajtnant Lukáš k bešprechungu k panu obrstovi. Já tel nevím, na čem jsem. Mám mu to jít vyřídit hned, nebo až ráno? Já jsem dlouho váhal, jestli vás mám probudit, když jste tak pěkně chrápal, ale pak jsem si myslel, nevídáno, radši se poradíš…“

„Proboha vás prosím, nechte mne spát,“ zaúpěl Vaněk, zívaje na celé kolo, „jděte tam až ráno a nebulte mne!“ Převalil se na bok a okamžitě opět usnul. Švejk šel opět k telefonu, posadil se a počal klímat na stole. Probudilo ho zvonění.

„Haló, 11. marškumpanie.“

„Ano, 11. marškumpanie, kdo tam?“

„13. marška. Haló. Kolik máš hodin? Já se nemůžu dovolat centrály. Mě nejdou nějak dlouho ablézovat.“

„Nám to stojí.“

„Tak jste na tom jako my. Nevíš, kdy se pojede? Nemluvil jsi s regimentskanclaj?“

„Tam vědí hovno, jako my.“

„Nebulte sprostá, slečno. Už jste fasovali konzervy? Vod nás tam šli a nepřinesli nic. Magacín byl zavřenej.“

„Naši taky přišli s prázdnem.“

„To je vůbec zbytečná panika. Kam myslíš že pojedem?“

„Do Ruska.“

„Já myslím, že spíš do Srbska. To uvidíme, až budem v Pešti. Jestli nás povezou napravo, tak z toho kouká Srbsko, a nalevo Rusko. Máte už brotsaky? Prej teď bude zvýšenej lénunk? Hraješ frische viere? Hraješ? Tak přijel zejtra. My to válíme každej večír. Kolik je vás tam u telefonu? Sám? Tak se na to vyflákni a jdi ležet. To máte u vás divný pořádky. Žes k tomu přišel jako slepej k houslím? Nu, konečně mě přišli ablézovat. Hnípej sladce.“

A Švejk také u telefonu sladce usnul, zapomenuv zavěsit sluchátko, takže ho nikdo nerušil ze spánku na stole a telefonista v plukovní kanceláři láteřil, že se nemůže dozvonit k 11. marškumpanii s novým telefonogramem, aby do zítřka do dvanácti hodin se sdělil do plukovní kanceláře počet těch, kteří nebyli očkováni proti tyfu.

Nadporučík Lukáš seděl ještě zatím v důstojnickém kasině s vojenským lékařem Šanclerem, který sedě obkročmo na židli, tágem bil v pravidelných přestávkách o podlahu a přitom pronášel tyto věty za sebou: „Saracénský sultán Salah-Edin poprvé uznal neutralitu sanitního sboru.

Má se pečovat o raněné na obou stranách.

Mají se jim zaplatiti léky a ošetřování za náhradu výloh z druhé strany.

Má být dovoleno poslat jim lékaře a jejich pomocníky s pasy generálů.

Také mají zajatí ranění být posláni zpět pod ochranou a zárukou generálů nebo vyměněni. Ale sloužit mohou potom dál.

Nemocní na obou stranách nemají být zajímáni a utraceni, nýbrž dopraveni do bezpečí do špitálů a má být dovoleno ponechati jim stráž, která jako nemocní má se vrátit s pasy generálů. To platí i pro polní duchovní, lékaře, chirurgy, lékárníky, ošetřovatele nemocných, pomocníky a pro jiné osoby určené k obsluze nemocných, které nesmějí být zajaty, nýbrž týmž způsobem musí být poslány zpět.“

Doktor Šancler zlomil přitom již dvě tága a stále ještě nebyl hotov se svým podivným výkladem o péči o raněné ve válce, vplétaje do výkladu neustále cosi o nějakých generálských pasech.

Nadporučík Lukáš dopil černou kávu a šel domů, kde našel vousatého obra Balouna, zaměstnaného tím, že si v koflíku smažil na lihovém přístroji nadporučíka Lukáše nějaký salám.

„Osměluju se,“ zakoktal Baloun, „dovoluji si, poslušně hlásím…“

Lukáš podíval se na něho. V tom okamžiku mu připadal jako velké dítě, naivní tvor a nadporučíkovi Lukášovi bylo najednou líto, že ho dal uvázat kvůli jeho velkému hladu.

„Jen si vař, Baloune,“ řekl, odpínaje si šavli, „zítra ti dám připsat ještě jednu porci chleba.“

Nadporučík Lukáš sedl si ke stolu a byl v takové náladě, že začal psát sentimentální psaní své tetičce.

Milá tetičko!

Právě jsem dostal rozkaz, abych byl připraven se

svou marškumpanií k odjezdu na front. Může být,

že toto psaní jest poslední, které ode mne

dostaneš, neboť jsou všude kruté boje a naše

ztráty jsou veliké. Proto jest mně těžké ukončit

tento dopis slovem „Na shledanou!“ Spíše se hodí

poslat Ti poslední sbohem!

„To ostatní dopíšu až ráno,“ pomyslil si nadporučík Lukáš a šel si lehnout.

Když Baloun viděl, že nadporučík tvrdé usnul, počal opět šmejdit a slídit po bytě jako švábi v noci. Otevřel kufřík nadporučíkův a nakousl jednu tabulku čokolády, lekl se však, když nadporučík sebou ze spaní trhl. Uložil spěšné nakousnutou čokoládu do kufříku a ztišil se.

Pak šel se podívat potichounku, co to psal nadporučík.

Přečetl a byl pohnut, zejména tím „posledním sbohem!“

Lehl si na svůj slamník u dveří a vzpomínal na domov a na zabíjačky.

Nemohl se zbavit živé představy, jak propichuje tlačenku, aby dostal z ní vzduchu, jinak že při vaření praskne.

A při vzpomínce na to, jak u sousedů jednou praskl celý špekbuřt a rozvařil se, usnul nepokojným spánkem.

Zdálo se mu, že si pozval nějakého nešiku řezníka a tomu že při nabíjení jitrnic praskají jitrnicová střívka. Potom zas, že řezník zapomněl udělat 269 jelita, že se ztratil ovar a že se nedostává špejlů na jitrnice. Potom se mu zdálo něco o polním soudu, poněvadž ho chytli, když tahal z polní kuchyně kus masa. Nakonec viděl sám sebe, že visí na jedné lípě v aleji vojenského tábora v Brucku nad Litavou.

Když se Švejk probudil s probouzejícím se jitrem, které přišlo ve vůni vařených kávových konzerv ze všech rotných kuchyní, mechanicky, jako by právě skončil telefonní rozhovor, pověsil sluchátko a podnikl po kanceláři malou ranní procházku, přičemž si zpíval.

Začal hned zprostředka textu písně, jak voják se převleče za holku a jde za svou milou do mlýna, kde ho položí mlynář k dceři, ale předtím volá na mlynářku:

Panímámo, dej večeři,

ať ta holka povečeří.

Mlynářka nakrmí podlého chlapa. A potom rodinná tragédie:

Mlynářovic ráno vstali,

na dveřích napsáno měli:

„Vaše dcera Anna Nána

už není poctivá panna.“

Švejk vložil do konce písně tolik hlasu, že kancelář ožila, neboť se probudil účetní šikovatel Vaněk a tázal se, kolik je hodin.

„Právě před chvilkou odtroubili budíčka.“

„To vstanu až po kafi,“ rozhodl se Vaněk, který měl vždy na všechno dost času, „beztoho tak jako tak zas nás budou dnes sekýrovat s nějakým kvaltem a budou člověka honit zbytečné, jako včera s těmi konzervami…“ Vaněk zívl a optal se, zdali když přišel domů, dlouho neřečnil.

„Jen tak trochu z cesty,“ řekl Švejk, „pořád jste něco ze sebe vyrážel o nějakejch outvarech, že outvar není outvar a to, co není outvar, že je outvar a ten outvar že zas není outvar. Ale přemohlo vás to brzo a začal jste brzo chrápat, jako když řeže pilou.“

Švejk se zamlčel, prošel se ke dveřím a zpět ke kavalci účetního šikovatele, před kterým se zastavil a prohodil:

„Co se mý osoby týká, pane rechnungsfeldvébl, když jsem to slyšel, co vy jste vo těch outvarech povídal, tak jsem si vzpomněl na nějakýho Zátku, plynárníka; von byl na plynární stanici na Letný a rozsvěcoval a zas zhasínal lampy. Byl to osvětovej muž a chodíval po všech možnejch putykách na Letný, poněvadž mezi rozsvěcováním a zhasínáním lamp je dlouhá chvíle, a potom k ránu na plynárenské stanici vedl zrovna takový hovory jako vy, jenže ten zas říkal: ,Kostka je hrana, proto je kostka hranatá.` Já to slyšel na vlastní voči, když mě jeden vožralej policajt předved pro znečištění ulice vomylem místo na policejní strážnici na plynárenskou strážnici. - A potom,“ řekl Švejk tiše, „to s tím Zátkou po čase skončilo moc špatné. Dal se do mariánský kongregace, chodil s nebeskýma kozama na kázání pátera Jemelky k Svatýmu Ignáci na Karlovo náměstí a zapomenul jednou zhasnout, když byli misionáři na Karláku u Svatýho Ignáce, plynový svítilny ve svým rajóně, takže tam hořel po ulicích plyn nepřetržitě po tři dny a noci. - To je velmi špatný,“ pokračoval Švejk, „když se najednou člověk začne plést do nějakýho filosofování, to vždycky smrdí delirium tremens. Před léty k nám přeložili od pětasedmdesátejch nějakýho majora Blühera. Ten vždy jednou za měsíc dal si nás zavolat a postavit do čtverce a rozjímal s námi, co je to vojenská vrchnost. Ten nepil nic jiného než slivovici. ,Každej oficír, vojáci,` vykládal nám na dvoře v kasárnách, ,je sám vod sebe nejdokonalejší bytost, která má stokrát tolik rozumu jako vy všichni dohromady. Nad oficíra si vůbec, vojáci, nic dokonalejšího nemůžete představit, i když byste na to mysleli po celej svůj život. Každej oficír je bytost nutná, kdežto vy jste, vojáci, jen bytosti pouze nahodilý, vy můžete existovat, ale nemusíte. Kdyby přišlo, vojáci, k vojně a vy jste padli za císaře pána, dobrá, tím by se moc nezměnilo, ale kdyby napřed pad váš oficír, teprve pak byste viděli, jak jste na něm závislí a jaká je to ztráta. Oficír musí existovat, a vy vlastně máte svou existenci jen vod pánů oficírů, vy od nich pocházíte, vy se bez oficírů neobejdete, vy se bez svý vojenský vrchnosti ani neuprdnete. Pro vás je oficír, vojáci, mravní zákon, at tomu rozumíte nebo ne, a poněvadž každej zákon musel mít svýho zákonodárce, vojáci, je to jen oficír, ke kterému se cítíte a musíte cítit být vším povinni a beze vší vyjímky plnit každý jeho nařízení, byt i se vám to nezamlouvalo:

Potom jednou, když ukončil, chodil kolem čtverce a ptal se jednoho po druhým:

,Co pocituješ, když to přetáhneš?`

Dávali takový zmatený vodpovědi, jako že to ještě nepřetáhli nebo že je jim po každým přetáhnutí špatné vod žaludku, jeden pochoval kasárníka a tak dále. Ty všechny hned poroučel major . Blüher vodvádět stranou, že potom vodpůldne budou dělat klenkiibunky na dvoře za trest, že nedovedou se vyjádřit, co pocitujou. Než přišla řada na mě, vzpomněl jsem si, o čem on posledně s námi rozjímal, a když přišel ke mně, docela klidné jsem mu řek:

,Poslušné hlásím, pane major, že když přetáhnu, pocituju v sobě vždy jakejsi nepokoj, strach ' a výčitky svědomí. Jestli však, když dostanu přes čas, vrátím se v pořádku včas do kasáren, tu se mé zmocňuje nějakej blaživej pokoj, leze na mne vnitřní spokojenost.`

Všechno se kolem smálo a major Blüher se na mne rozkřik: ,Po tobě leda, chlape, lezou štěnice, když chrníš na kavalci. Von si, chlap mizerná, ještě dělá legraci.`

A dostal jsem za to takový špangle, až jedna radost.“

„Na vojně to jinak nejde,“ řekl účetní šikovatel, protahuje se líně na své posteli, „to už je tak vžitý, ať odpovíš jak chceš, ať děláš co děláš, vždy nad tebou musí viset mračno a hromy začnou bít. Bez toho není možná disciplína.“

„Docela dobře řečeno,“ pravil Švejk. „Na to nikdy nezapomenu, jak zavřeli rekruta Pecha. Lajtnant od kumpanie byl nějakej Moc a ten si shromáždil rekruty a ptal se každýho, vodkud je.

,Vy rekruti zelení, zatracení,` povídá k nim, ,vy se musíte naučit vodpovídat jasné, přesné a jako když bičem mrská. Tak to začnem. Odkud jste, Pechu?` Pech byl inteligentní člověk a vodpověděl: ,Dolní Bousov, Unter Bautzen, 267 domů, 1936 obyvatelů českých, hejtmanství Jičín, okres Sobotka, bývalé panství Kost, farní chrám svaté Kateřiny ze 14. století, obnovený hrabětem Václavem Vratislavem Netolickým, škola, pošta, telegraf, stanice české obchodní dráhy, cukrovar, mlýn s pilou, samota Valcha, šest výročních trhů.` A tu už po něm skočil lajtnant Moc a počal mu sázet jednu po druhý přes hubu a křičel: ,Tu máš jeden výroční trh, tu máš druhej, třetí, čtvrtej, pátej, šestej: A Pech, třebas byl rekrut, hlásil se k batalionsraportu. V kancelářích byla tenkrát taková veselá pakáž, tak napsala, že jde k batalionsraportu kvůli výročním trhům v Dolním Bousově. Batalionskomandantem byl major Rohell. ,Also, was gibt's?` otázal se Pecha a ten spustil: ,Poslušné hlásím, pane majore, že v Dolním Bousově je šest výročních trhů: Jak na něho major Rohell zařval, zadupal a hned ho dal odvést na magorku do vojenskýho špitálu, vod tý doby byl z Pecha nejhorší voják, samej trest “

„Vojáky je těžko vychovávat,“ řekl účetní šikovatel Vaněk zívaje. „Voják, který nebyl na vojně potrestán, není voják. To snad platilo v míru, že voják, který si odbyl bez trestu svou službu, měl potom přednost v civilní službě. Dnes právě ti nejhorší vojáci, kteří jindy v míru nevylezli z arestu, jsou ve válce nejlepšími vojáky. Pamatuji se u osmé maršky na infanteristu Sylvanusa. Ten měl dřív trest za trestem, a jaké tresty. Neostýchal se ukrást kamarádovi poslední krejcar, a když přišel do gefechtu, tak první prostříhal dráthindrnisy, zajmul tři chlapy a jednoho hned po cestě odstřelil, že prý mu nedůvěřoval. Dostal velkou stříbrnou medalii, přišili mu dvě hvězdičky, a kdyby ho byli později nepověsili pod Duklou, byl by už dávno cuksfírou. Ale pověsit ho museli, poněvadž po jednom gefechtu přihlásil se na rekognoscírunk a nějaká druhá patrola od jiného regimentu ho našla, jak šacoval mrtvoly. Našli u něho asi osm hodinek a mnoho prstenů. Tak ho pověsili u štábu brigády.“

„Z toho je vidět,“ poznamenal moudře Švejk, „že každej voják si musí sám vydobejt svýho postavení.“

Ozval se telefon. Účetní šikovatel šel k telefonu a bylo rozeznat hlas nadporučíka Lukáše, který se ptal, co je s konzervami. Potom bylo slyšet nějaké výčitky.

„Doopravdy nejsou, pane obrlajtnant,“ křičel do telefonu Vaněk, „kdepak by byly, to je jen fantazie seshora od intendantstva. To bylo úplné zbytečné, ty lidi tam posílat. Já vám chtěl telefonovat. - Že jsem byl v kantýně? Kdože to povídal? Ten okultista kuchař z oficírmináže? Dovolil jsem si tam zajít. Víte, pane obrlajtnant, jak nazýval ten okultista tu paniku s těmi konzervami? ,Hrůzy nezrozeného`. Nikoliv, pane obrlajtnant, jsem úplné střízliv. Co dělá ~vejk? Je zde. Mám ho zavolat? - ~vejku, k telefonu,“ řekl účetní šikovatel a dodal tiše: „A kdyby se vás ptal, jak jsem přišel, tak řekněte, že v pořádku.“

Švejk u telefonu: „Švejk, poslušně hlásím, pane obrlajtnant “

„Poslyšte, Švejku, jak je to s těmi konzervami? Je to v pořádku?“

„Nejsou, pane obrlajtnant, ani potuchy po nich není.“

„Přál bych si, Švejku, abyste se vždy u mne ráno hlásil, dokud jsme v lágru. Jinak budete stále u mne, až pojedeme. Co jste dělal v noci?“

„Byl jsem u telefonu po celou noc.“ „Bylo něco nového?“

„Bylo, pane obrlajtnant “

„Švejku, nezačínejte zas blbnout. Hlásil někdo odněkud něco důležitého?“

„Hlásili, pane obrlajtnant, ale až na devátou hodinu. Nechtěl jsem znepokojovat, pane obrlajtnant, byl jsem toho dalek.“

„Tak mně ksakru už řekněte, co je tak důležitého na devátou hodinu?“

„Telefonogram, pane obrlajtnant.“

„Já vám nerozumím, Švejku.“

„Já to mám napsáno, pane obrlajtnant: Přijměte telefonogram. Kdo je u telefonu? Máš to? Čti, nebo nějak podobně.“

„Krucifix, Švejku, s vámi je kříž. Řekněte mně obsah, nebo na vás skočím a dám vám takovou jednu. Tak co je?“

„Zas nějakej bešprechunk, pane obrlajtnant, dnes ráno v devět hodin u pana obršta. Chtěl jsem vás vzbudit v noci, ale pak jsem si to rozmyslel.“

„To byste se byl moh také opovážit, burcovat mne kvůli každej hlouposti, když je na to dost času až ráno. Wieder eine Besprechung, der Teufel soli das alles buserieren! Pověste sluchátko, zavolejte mně k telefonu Vaňka.“

Účetní šikovatel Vaněk u telefonu: „Rechnungsfeldwebel Vaněk, Herr Oberleutnant.“

„Vaňku, najděte mně okamžité jiného pucfleka. Ten lotr Baloun mně do rána sežral všechnu čokoládu. Uvázat ho? Ne, dáme ho k saniterákům. Chlap je jako hora, tak může tahat raněné z gefechtu. Pošlu ho hned k vám. Vyřiďte to v regimentskanclaj a vraťte se hned ke kumpanii. Myslíte, že brzy pojedem?“

„Není žádný spěch, pane obrlajtnant. Když jsme měli ject s devátou marškumpanií, tak nás tahali celé čtyry dny za nos. S osmou jakbysmet. Jen s desátou to bylo lepší. To jsme byli felddienstfleck, v poledne jsme dostali rozkaz a večer jsme jeli, ale zato potom nás honili po celých Uhrách a nevěděli, jakou díru na kterém bojišti mají s námi ucpat.“

Během celé té doby, kdy nadporučík Lukáš stal se velitelem jedenácté marškumpačky, ocitl se ve stavu zvaném synkretismus, to jest ve filosofii, že usiloval rozpory pojmové vyrovnávati pomocí ústupků až k smíšení názorů.

Proto také odpověděl: „Ano, může být, to už je tak. Nemyslíte tedy, že se dnes pojede? V devět hodin máme bešprechunk s panem obrštem. - A propos, víte o tom, že jste dienstführender? Já jen tak. Zjistěte mně…Počkejte, co byste mně měl zjistit…? Seznam šarží s udáním, odkdy slouží…Potom zásoby kumpanie. Nacionálnost? Ano, ano, to taky…Ale hlavně pošlete toho nového pucfleka…Co má dnes s manšaftem dělat fénrich Pleschner? Vorbereitung zum Abmarsch. Účty? Přijdu podepsat po mináži. Nikoho nepouštějte do města. Do kantýny v lágru? Po mináži na hodinu…Zavolejte sem Švejka!…Švejku, vy zůstanete zatím u telefonu.“

„Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ještě nepil kafé.“

„Tak si přinesete kafé a zůstanete tam v kanceláři u telefonu, dokud vás nezavolám. Víte, co je to ordonanc?“

„Běhá to, pane obrlajtnant.“

„Abyste tedy byl na místě, když vás zavolám. Řekněte ještě jednou Vaňkovi, ať pro mne vyhledá nějakého pucfleka. Švejku, haló, kde jste?“

„Zde, pane obrlajtnant, právě přinesli kafé.“ „Švejku, haló!“

„Slyším, pane obrlajtnant, kafé je úplně studený.“

„Vy už znáte dobře, co je to pucflek, Švejku. Prohlídněte si ho a potom mně to sdělte, co je to zač. Pověste sluchátko.“

Vaněk, srkaje černou kávu, do které si přilil rum z láhve s nápisem ,Tinte` (kvůli vší opatrnosti), podíval se na Švejka a řekl: „Ten náš obrlajtnant nějak křičí do toho telefonu, rozuměl jsem každému slovu. Vy musíte, Švejku, být velmi dobře známý s panem obrlajtnantem.“

„My jsme jedna ruka,“ odpověděl Švejk. „Jedna ruka druhou myje. My už jsme spolu moc toho prodělali. Kolikrát už nás chtěli vod sebe roztrhnout, ale zas jsme se sešli. Von se vždy na mě spoleh se vším, až se tomu kolikrát sám divím. Taky jste teď jisté slyšel, abych vám připomněl ještě jednou, že mu máte najít nějakýho novýho pucfleka a já že si ho musím prohlídnout a dát vo něm dobrozdání. Von pan obrlajtnant s každým pucflekem není spokojenej.“

Plukovník Schröder, když si na konferenci zavolal všechny důstojníky pochodového praporu, učinil tak opět s velkou láskou, aby se mohl vymluvit. Kromě toho bylo nutno učinit nějaké rozhodnutí v aféře jednoročního dobrovolníka Marka, který nechtěl čistit záchody a byl pro vzpouru poslán plukovníkem Schrödrem k divizijnímu soudu.

Od divizijního soudu přibyl právě včera v noci na hauptvachu, kde byl držán pod stráží. Současně s ním dodán byl do plukovní kanceláře přípis divizijního soudu, nesmírné zmatený, ve kterém se poukazuje na to, že v tomto případě nejde o vzpouru, poněvadž jednoroční dobrovolníci nemají čistit záchody, nicméně že však jde o superordinationsverletzung, kterýžto delikt může být prominut řádným chováním v poli. Z těchto důvodů že se obžalovaný jednoroční dobrovolník Marek posílá zpět k svému pluku a vyšetřování o porušení kázně zastavuje se až do konce války a že bude obnoveno při nejbližším přestupku, který spáchá jednoroční dobrovolník Marek.

Potom byl ještě druhý případ. S jednoročním dobrovolníkem Markem dodán byl současně na hauptvachu od divizijního soudu falešný četař Teveles, který se nedávno objevil u regimentu, kam byl poslán z nemocnice v Záhřebě. Měl velkou stříbrnou medalii, odznaky jednoročního dobrovolníka a tři hvězdičky. Vyprávěl o hrdinských činech 6. maršové roty na Srbsku a že zbyl z ní jen sám. Vyšetřováním bylo zjištěno, že s 6. marškou na začátku války odešel skutečně nějaký Teveles, který však neměl práva jednoročního dobrovolníka. Vyžádána byla zpráva od brigády, ku které byla 6. marška přikomandýrována, když 2. prosince 1914 se utíkalo z Bělehradu, a zjištěno, že v seznamu navržených nebo vyznamenaných stříbrnými medaliemi není žádný Teveles. Byl-li však pěšák Televes povýšen v bělehradské válečné kampani za četaře, nedalo se naprosto zjistit, poněvadž celá 6. marškumpanie se ztratila u cerkve sv. Sávy v Bělěhradě i se svými důstojníky. U divizijního soudu hájil se Teveles tím, že opravdu mu byla slíbena velká stříbrná medalie a že si ji proto v nemocnici koupil od jednoho Bosňáka. Co se týká prýmků jednoročního dobrovolníka, ty že si přišil v opilství a že je nosil dál proto, poněvadž byl stále opilý, maje úplavicí zeslabený organismus.

Když tedy začal bešprechunk před projednáním těchto dvou případů, sdělil plukovník Schröder, že je nutné častěji se stýkat před odjezdem, který nedá na sebe dlouho čekat. Bylo mu sděleno z brigády, že očekávají se rozkazy z divize. Mužstvo ať je pohotově a kumpaniekomandanti ať bedlivě se starají o to, aby nikdo nescházel. Opakoval potom ještě jednou všechno to, co přednášel včera. Podal opět přehled válečných událostí a že nic nesmí potlačit ve vojsku bojovnou povahu a válečnou podnikavost.

Na stole byla připevněna před ním mapa bojiště s praporky na špendlíkách, ale praporky byly 281 přeházeny a fronty posunuty. Vytažené špendlíky s praporky válely se pod stolem.

Celé bojiště hrozně zřídil v noci kocour, kterého si chovali písaři v plukovní kanceláři a který, když se v noci vydělal na rakousko-uherské bojiště, chtěl lejno zahrabat, vytahal praporky a rozmazal lejno po všech pozicích, nacíkal na fronty a brückenkopfy a zaneřádil všechny armádní sbory.

Plukovník Schröder byl velice krátkozraký.

Důstojníci pochodového praporu se zájmem se dívali, jak prst plukovníka Schrödra blíží se k těm hromádkám.

„Odtud, pánové, k Sokalu na Bug,“ řekl plukovník Schröder věštecky a posunul ukazováček po paměti ke Karpatům, přičemž zabořil jej do jedné z těch hromádek, jak se kocour staral udělat mapu bojiště plastickou.

„Was ist das, meine Herren?“ otázal se s údivem, když se mu cosi nalepilo na prst. „Wahrscheinlich Katzendreck, Herr Oberst,“ odpověděl za všechny velice zdvořile hejtman Ságner.

Plukovník Schröder vyrazil do kanceláře vedle, odkud bylo slyšet hrozné hřmění a hromování s příšernou hrozbou, že jim to dá všechno vylízat po kocourovi.

Výslech byl krátký. Zjistilo se, že kocoura před čtrnácti dny přitáhl do kanceláře nejmladší písař Zwiebelfisch. Po tomto zjištění sebral Zwiebelfisch svých pět švestek a starší písař ho odvedl na hauptvachu, kde bude tak dlouho sedět, až do dalšího rozkazu pana plukovníka.

Tím byla vlastně ukončena celá konference. Když se vrátil plukovník Schröder celý rudý v obličeji k důstojnickému sboru, zapomněl, že má ještě porokovat o osudu jednoročního dobrovolníka Marka a lžičetaře Tevelesa.

Řekl zcela krátce: „Prosím pány důstojníky, aby byli pohotově a vyčkávali další mé rozkazy a instrukce.“

A tak zůstali dál jednoroční dobrovolník i Teveles pod stráží na hauptvaše, a když později k nim přibyl Zwiebelfisch, mohli si zahrát mariáš a po mariáši obtěžovat své strážce žádostí, aby jim vychytali blechy na slamníku.

Potom tam ještě k nim strčili frajtra Peroutku od 13. marškumpanie, který, když se včera rozšířila povést po lágru, že se jede na pozici, se ztratil a byl ráno patrolou objeven u Bílé růže v Brucku. Vymlouval se, že chtěl před odjezdem prohlédnout známý skleník hraběte Harracha u Brucku a na zpáteční cestě že zabloudil, a teprve ráno celý unavený že dorazil k Bílé růži. (Zatím spal s Růženkou od Bílé růže.)

Situace byla stále nevyjasněnou. Pojede se, nebo se nepojede. Švejk u telefonu v kanceláři 11. maršky vyslechl nejrůznější názory, pesimistické i optimistické. 12. marškumpanie telefonovala, že prý někdo z kanceláře slyšel, že se bude čekat až na cvičení ve střelbě s pohyblivými figurami a že se pojede až po feldmäßigschießübungách. Tento optimistický názor nesdílela 13. marškumpačka, která telefonovala, že právě se vrátil kaprál Havlík z města a slyšel od jednoho železničního zřízence, že už vozy jsou na stanici.

Vaněk vytrhl Švejkovi sluchátko z ruky a křičel rozčileně, že ajznboňáci vědí starého kozla, teď že byl právě v plukovní kanceláři.

Švejk setrvával u telefonu s opravdovou láskou a na všechny otázky, co je nového, odpovídal, že se ještě nic určitého neví.

Takovým způsobem odpověděl též na otázku nadporučíka Lukáše:

„Co je u vás nového?“

„Ještě se nic určitého neví, pane obrlajtnant,“ stereotypně odvětil Švejk.

„Vy vole, pověste sluchátko.“

Potom přišla řada telefonogramů, které Švejk přijal po delším nedorozumění. Předně ten, který mu nemohl být diktován v noci, když nezavěsil sluchátko a spal, týkající se očkovaných a neočkovaných.

Potom zas zpožděný telefonogram o konzervách, což bylo již včera večer vyjasněno.

Pak telefonogram po všech bataliónech, kumpaniích a částech pluku:

Kopie telefonogramu brigády No 75692

Příkaz po brigádě čis. 172

Při výkazech o hospodářství polních kuchyní

sleduje tento pořádek při vyjmenování produktů

spotřebovaných: 1. maso, 2. konzervy 3. Zelenina

čerstvá, 4. sušená zelenina, 5. rýže, 6. makaróny,

7. kroupy a krupice, 8. Brambory,

místo dřívějšího:

4. sušená zelenina, 5. čerstvá zelenina.

Když to přečetl Švejk účetnímu šikovateli, prohlásil Vaněk slavnostně, že takové telefonogramy se házejí do latríny:

„To si vymyslil nějaký blbec u štábu armády, a už to jde na všechny divize a brigády a pluky.“ Potom přijal Švejk ještě jeden telefonogram, který byl tak rychle diktován, že Švejk z toho zachytil na blok jen to, co vypadalo jako šifra:

„To jsou všechno zbytečnosti,“ řekl Vaněk, když se Švejk nehorázně divil, co napsal, a třikrát za sebou si to hlasitě předčítal, „samé hlouposti, ačkoliv čertví, může to být také šifrováno, ale na to nejsme u nás u kumpanie zařízeni. To se může také zahodit.“

„Já si to taky myslím,“ řekl Švejk, „kdybych voznámil panu obrlajtnantovi že má ,in der Folge genauer erlaubt gewesen oder das selbt einem hingegen immerhin eingeholet werden`, ještě by se urazil. - Někdo je vám nedůtklivý až hrůza,“ pokračoval Švejk, zabořuje se opět ve vzpomínky. „Jednou jsem jel z Vysočan elektrikou do Prahy a v Libni k nám přised nějakej pan Novotný. Jakmile jsem ho poznal, šel jsem k němu na plošinu a dal jsem se s ním do hovoru, že jsme oba z Dražova. On se ale na mne rozkřik, abych ho neobtěžoval, že prý mne nezná. Já jsem mu to začal vysvětlovat, aby se jen upamatoval, že jsem jako malej hoch k němu chodil s matkou, která se jmenovala Antonie, otec že se jmenoval Prokop a byl šafářem. Ani potom nechtěl nic vědět o tom, že se známe. Tak jsem mu ještě řekl, bližší podrobnosti, že v Dražově byli dva Novotní, Tonda a Josef. On že je ten Josef, že mně psali o něm z Dražova, že postřelil svou ženu, když ho kárala z pití. A tu se vám von rozpřáh, já jsem se uhnul a on rozbil tabuli na přední plošině, tu velkou před řidičem. Tak nás vysadili, vodvedli a na komisařství se ukázalo, že byl proto tak nedůtklivý, poněvadž vůbec se nejmenoval Josef Novotný, ale Eduard Doubrava, a byl z Montgomery v Americe a zde byl navštívit příbuzný, ze kterých pocházela jeho rodina.“

Telefon přerušil jeho vypravování a nějaký chraplavý hlas z oddílu strojních pušek se opět tázal, zdali se pojede. Je prý ráno bešprechunk u pana obršta.

Ve dveřích se objevil celý bledý kadet Biegler, největší blbec u kumpanie, poněvadž v jednoročácké škole se snažil vyniknout svými vědomostmi. Kývl Vaňkovi, aby za ním vyšel na chodbu, kde s ním měl dlouhou rozmluvu.

Když se Vaněk vrátil, usmíval se pohrdlivé.

„Je to kus vola,“ řekl k Švejkovi, „tady u naší maršky máme ale exempláře. Byl taky u bešprechungu, a když se rozcházeli, tak nařídil pan obrlajtnant, aby všichni cukskomandanti udělali kvérvizitu a aby byli přísní. A teď se mne přijde zeptat, jestli má dát uvázat Žlábka, poněvadž ten si vypucoval kvér petrolejem.“

Vaněk se rozčílil. „Na takovou blbost se mne ptá, když ví, že se jede do pole. Však si to pan obrlajtnant včera dobře rozmyslil s tím uvázáním svého pucfleka. Taky jsem ale tomu mláděti řek, aby si dobře rozmyslil dělat z manšaftu zvířata.“

„Když už mluvíte o tom pucflekovi,“ řekl Švejk, „nevíte snad, jestli jste už nějakého sehnal pro pana obrlajtnanta?“

„Mějte fištrón,“ odpověděl Vaněk, „na všechno je dost času, ostatně já myslím, že si pan obrlajtnant na Balouna zvykne, tu a tam mu něco ještě sežere a pak ho to taky pustí, až budem v poli. Tam často nebudou mít co žrát oba. Když řeknu, že Baloun zůstane, tak se nedá nic dělat. To je moje starost a do toho nemá pan obrlajtnant co mluvit. Jen žádný spěch.“

Vaněk lehl si opět na svou postel a řekl: „Švejku, vypravujte mně nějakou anekdotu z vojenského života.“

„To by šlo,“ odpověděl Švejk, „ale bojím se, že zas bude někdo na nás zvonit “

„Tak to vypněte, Švejku, odšroubujte vedení nebo sejměte sluchátko.“

„Dobrá,“ řekl Švejk, snímaje sluchátko, „já vám povím něco, co se hodí do týhle situace, jenže tenkrát místo vopravdový vojny byly jen manévry a byla taky taková panika jako dnes, poněvadž se nevědělo, kdy vyrazíme z kasáren. Sloužil se mnou nějakej poříckej Šic, hodnej člověk, ale nábožnej a bojácnej. Ten si představoval, že manévry jsou něco hroznýho, že lidi na nich padají žízní a saniteráci že to sbírají jako padavky na marši. Proto pil do zásoby, a když jsme vyrazili na manévry z kasáren a přišli k Mníšku, tak říkal: ,Já to, hoši, nevydržím, mě může zachránit jen sám pánbůh: Potom jsme přišli k Hořovicům a tam jsme měli dva dny rast, poněvadž to byla nějaká mejlka a my jsme šli tak rychle kupředu, že bychom byli s ostatníma regimentama, který šly s námi po flíglech, zajali celej nepřátelskej štáb, což by byla bejvala vostuda, poněvadž náš armádní sbor měl to prosrat a nepřítel vyhrát, poněvadž u nepřátel bylo jedno utahaný arciknížátko. Tak ten Šic proved tohle: Když jsme lágrovali, sebral se a šel si něco koupit do nějaký vesnice za Hořovicema a vracel se k polednímu do lágru. Horko bylo, napařenej byl taky akorát, a tu uviděl na cestě sloup, na sloupu byla skřínka a v ní pod sklem docela malá soška sv. Jana Nepomuckýho. Pomodlil se před sv. Janem a povídá mu: ,To je ti horko, kdybys měl alespoň trochu se napít. Jseš tady na slunci, furt se asi potíš: Tak zatřepal feldflaškou, napil se a povídá: ,Nechal jsem ti taky lok, svatej Jene z Nepomuku.` Ale lek se, vyžunk to všechno a na svatýho Jána nezbylo nic. ,Ježíšmarjá,` povídá, ,svatej Jene z Nepomuku, tohle mně musíš prominout, já ti to vynahradím, já tě vezmu s sebou do lágru a napojím tě tak slavně, že nebudeš stát na nohou.` A milej Šic z lítosti nad sv. Janem z Nepomuku rozbil sklo, vytáhl sošku svatýho a strčil si ji pod blůzu a vodnes do lágru. Potom 's ním sv. Jan Nepomuckej spal na slámě, nosil ho s sebou na marších v teleti a měl velký štěstí v kartách. Kde jsme lágrovali, tam vyhrával, až jsme přišli na Práchensko, leželi jsme v Drahenicích a von všechno sakumpak prohrál. Když jsme ráno vyrukovali, tak na hrušce u cesty visel svatej Jan Nepomuckej oběšenej. Tak, to je ta anekdota, a teď zas zavěsím sluchátko.“

A telefon opět odnášel si záchvěvy nového nervového života, kdy stará harmonie klidu v lágru byla porušena.

V tu dobu nadporučík Lukáš studoval ve své komnatě právě doručené jemu od štábu pluku šifry s poučením, jak je luštit, a současně sekrétní šifrovaný rozkaz o směru, kterým se bude ubírat maršbatalión na haličské hranice (první etapa).

7217 - 1238 - 457 - 2121 - 35 = Mošon

8922 - 375 - 7282 = Ráb

4432 - 1238 - 7217 - 35 - 8922 - 35 = Komarn

7282 - 9299 - 310 - 375 - 7881 - 298 - 475 7979 = Budapešť.

Luště tyto šifry povzdechl si nadporučík Lukáš: "Der Teufel soll das buserieren."