I. kniha V zázemí

Švejk jde zaopatřovat

Polní kurát Otto Katz seděl zadumaně nad cirkulářem, který právě přinesl z kasáren. Byl to rezervát ministerstva vojenství:

„Ministerstvo vojenství ruší po dobu války platné předpisy týkající se zaopatřování vojínů armády posledním pomazáním a ustanovuje tyto pravidla pro vojenské duchovní:

§ 1 Na frontě se poslední pomazání zrušuje.

§ 2. Není dovoleno těžce nemocným a raněným odebrati se do týlu kvůli poslednímu pomazání. Vojenští duchovní povinni jsou předávat takové lidi okamžitě příslušným vojenským úřadům k dalšímu stíhání.

§ 3. Ve vojenských nemocnicích v zázemí možno jest udělit poslední pomazání hromadně na základě dobrozdání vojenských lékařů, pokud poslední pomazání nemá v sobě ráz obtěžování příslušné vojenské instituce.

§ 4. V mimořádných případech může velitelství vojenských nemocnic dovolit jednotlivcům přijati poslední pomazání.

§ 5. Vojenští duchovní jsou povinni na vyzvání velitelství vojenských nemocnic udělovat poslední pomazání těm, které velitelství navrhuje.“

Potom přečetl polní kurát ještě jednou předpis, ve kterém se mu oznamuje, že zítra má jít na Karlovo náměstí do Vojenské nemocnice zaopatřovat těžce raněné.

„Poslyšte, Švejku,“ zavolal polní kurát, „není to svinstvo? Jako kdyby v celé Praze byl jsem jen já jediným polním kurátem. Proč tam nepošlou toho nábožného kněze, který u nás posledně spal. Máme jít zaopatřovat na Karlák. Já už zapomněl, jak se to dělá.“

„Tak si koupíme katechismus, pane feldkurát, tam to bude,“ řekl Švejk, „to je jako průvodčí cizinců pro duchovní pastýře. V Emauzích pracoval v klášteře jeden zahradnickej pomocník, a když chtěl vstoupit do řádu laiků a dostat kutnu, aby nemusel trhat svoje šaty, musel si koupit katechismus a učit se, kterak se dělá kříž, kdo jediný zůstal uchráněn hříchu dědičného a co je to, mít čisté svědomí, a jiné takové maličkosti, a potom jim prodal z klášterní zahrady pod rukou polovinu vokurek a odešel s hanbou z kláštera. Když jsem se s ním sešel, tak mně povídá: ‚Vokurky jsem moh prodávat i bez katechismu.‘“

Když přinesl Švejk koupený katechismus, polní kurát listuje se v něm řekl: „Vida, poslední pomazání může udělovat pouze kněz, a to jen olejem od biskupa posvěceným. Tak vidíte, Švejku, vy sám poslední pomazání udělovat nemůžete. Přečtěte mně, kterak se uděluje poslední pomazání.“

Švejk četl: „Uděluje se takto: Kněz maže nemocného na jednotlivých smyslech, modle se zároveň: ‚Skrze toto svaté pomazání a své předobrotivé milosrdenství odpustiž tobě Bůh, cokoliv jsi zavinil zrakem, sluchem, čichem, chutí, řečí, hmatem a chůzí.‘“

„To bych rád věděl, Švejku,“ ozval se polní kurát, „co může člověk zavinit hmatem, můžete mně to vysvětlit?“

„Moc věcí, pane feldkurát, hmátne třebas do cizí kapsy, nebo na tanečních zábavách, však mi rozumíte, jaký tam bývá představení.“

„A chůzí, Švejku?“

„Když začne pajdat, aby se nad ním lidi ustrnuli.“

„A čichem?“

„Když se mu nějakej smrad nelíbí.“

„A chutí, Švejku?“

„Když má na někoho chuť.“

„A řečí?“

„To už patří se sluchem dohromady, pane feldkurát. Když někdo hodně žvaní a druhej ho poslouchá.“

Po těchto filozofických úvahách polní kurát umlkl a řekl: „Potřebujeme tedy olej posvěcený od biskupa. Tady máte deset korun a kupte lahvičku. Ve vojenské intendantuře patrně takový olej nemají.“

Švejk vypravil se tedy na cestu za olejem posvěceným od biskupa. Taková věc je horší než hledání živé vody v pohádkách Boženy Němcové.

Byl v několika drogériích, a jakmile řekl: „Prosím láhvičku oleje posvěceného od biskupa,“ dali se někde do smíchu a jinde skryli se uděšeni pod pultem. Přitom Švejk se tvářil neobyčejně vážně.

Umínil si tedy, že zkusí své štěstí v lékárnách. V první dali ho vyvést laborantem. V druhé chtěli telefonovat na ochrannou stanici a ve třetí mu řekl provizor, že firma Polák v Dlouhé třídě, obchod olejem a laky, bude mít rozhodně žádaný olej na skladě.

Firma Polák v Dlouhé třídě byla opravdu firma agilní. Nepustila žádného kupce, aby neuspokojila jeho přání. Chtěl-li balzám kopajvu, nalili mu terpentýn a bylo také dobře.

Když Švejk přišel a přál si za deset korun olej posvěcený od biskupa, řekl šéf k příručímu: „Nalejou mu, pane Tauchen, deset deka konopného oleje číslo tři.“

A příručí, zabaluje lahvičku do papíru, řekl k Švejkovi čistě obchodně: „Je to první kvalita, budete-li si přát štětce, laky, fermež, račte se obrátit k nám. Obsloužíme vás solidně.“

Zatím polní kurát si v katechismu zopakoval, co kdysi v semináři neutkvělo mu v paměti. Velmi se mu líbily neobyčejně duchaplné věty, kterým se upřímně zasmál: „Jméno poslední pomazání pochází odtud, že toto pomazání obyčejně bývá posledním ze všech pomazání, jež církev člověku uděluje.“

Nebo: „Poslední pomazání může přijmout každý katolický křesťan, který nebezpečně onemocněl a už přišel do rozumu.“

„Nemocný má přijmouti poslední pomazání, možno-li, dokud ještě je při dobré paměti.“

Potom přišel ordonanc a přinesl paket, ve kterém se polnímu kurátovi oznamuje, že zítra bude při zaopatřování v nemocnici přítomno Sdružení šlechtičen pro náboženskou výchovu vojáků.

Toto Sdružení sestávalo z hysterických bab a rozdávalo po nemocnicích vojákům obrázky svatých a povídky o katolickém vojínovi, který umírá pro císaře pána. Byl na těch povídkách barevný obrázek představující bojiště. Všude se válí mrtvoly lidí a koní, převrácené muniční vozy a děla lafetami vzhůru. Na obzoru hoří vesnice a praskají šrapnely a v popředí leží umírající voják s utrženou nohou, nad kterým se sklání anděl a přináší mu věnec s nápisem na stuze: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ A umírající se blaženě usmívá, jako by mu nesli zmrzlinu.

Když Otto Katz přečetl obsah paketu, odplivl si a pomyslil si: „To bude zas zítra den.“

Znal tu pakáž, jak ji nazýval, z chrámu od Ignáce, když před léty tam míval kázání pro vojsko. Tenkrát ještě vkládal do kázání mnoho a Sdružení sedávalo za plukovníkem. Dvě vytáhlé ženštiny v černých šatech s růžencem, které se jednou k němu přidaly po kázání a po dvě hodiny mluvily o náboženské výchově vojáků, dokud se nedopálil a neřekl jim; „Odpuste, mé dámy, na mne čeká pan hejtman s partií ferbla.“

„Tak už máme volej,“ řekl slavnostně Švejk, když se vrátil od firmy Polák, „konopnej volej číslo tři první kvality, můžeme s ním namazat celej batalión. Je to solidní firma. Prodává taky fermež, laky a štětce. Ještě potřebujeme zvoneček.“

„Na co zvoneček, Švejku?“

„Musíme po cestě zvonit, aby nám lidi smekali, když jdeme s pánembohem, pane feldkurát, s tím konopným volejem číslo tři. To se tak dělá, a bylo už mnoho lidí, kterým do toho nic nebylo, zavřenejch, že nesmekli. Na Žižkově jednou farář zmlátil jednoho slepýho, že při takovej příležitosti nesmek, a ještě byl zavřenej, poněvadž mu u soudu dokázali, že není hluchoněmej, a jenom slepej, a že slyšel cinkot zvonečku a budil pohoršení, ačkoliv to bylo v noci. To je jako o Božím těle. Jindy by si nás lidi ani nevšimli, a teď nám budou smekat. Jestli tedy, pane feldkurát, proti tomu nic nemáte, přinesu ho hned.“

Obdržev svolení, Švejk přinesl za půl hodiny zvonek.

„Je od vrat zájezdní hospody U Křížků,“ řekl, „stál mne pět minut strachu a dlouho jsem předtím musel čekat, poněvadž se pořád trousili lidi.“

„Půjdu do kavárny, Švejku, kdyby někdo přišel, ať počká.“

Asi za hodinu přišel šedivý starší pán, přímého držení těla a přísného pohledu.

Z jeho celého vzezření čišela urputnost a zloba. Díval se tak, jako by byl poslán osudem zničit naši bídnou planetu a zahladit její stopy ve vesmíru.

Řeč jeho byla drsná, suchá a přísná: „Doma? Že šel do nějaké kavárny? Že mám počkat? Dobrá, budu čekat až do rána. Na kavárnu má, ale dluhy platit, to nikoliv. Kněz, fujtajxl!“

Odplivl si v kuchyni.

„Pane, neplivejte nám tady!“ ozval se Švejk, dívaje se se zájmem na cizího pána.

„A ještě jednou si odplivnu, vidíte, takhle,“ řekl tvrdošíjně přísný pán, plivaje podruhé na podlahu, „že se nestydí. Vojenský duchovní, hanba!“

„Jste-li vzdělanej člověk,“ upozorňoval ho Švejk, „tak si odvyknete plivat v cizím bytě. Nebo myslíte, že když je světová válka, že si můžete všechno dovolit? Máte se chovat slušně, a ne jako votrapa. Máte jednat jemně, mluvit slušně a nepočínat si jako rošťák, vy jeden pitomej civilisto.“

Přísný pán vstal ze židle, počal se rozčilením třást a křičel: „Co si to vy opovažujete, já že nejsem slušný člověk, co tedy jsem, mluvte…“

„Hajzlík jste,“ odpověděl Švejk, dívaje se mu do očí, „pliváte na zem, jako byste byl v elektrice, ve vlaku nebo někde ve veřejné místnosti. Pořád jsem se divil, proč tam všude visejí cedulky, že plivat na zem se zakazuje, a teď vidím, že je to kvůli vám. Voni vás asi všude musejí moc dobře znát.“

Přísný pán počal měnit barvu v obličeji a snažil se odpovědít přívalem nadávek adresovaných na Švejka i na polního kuráta.

„Jste hotov se svým řečněním,“ otázal se klidně Švejk (když padlo poslední „lumpové jste oba; jaký pán, taký krám“), „či chcete to ještě nějak doplnit, než poletíte ze schodou?“

Poněvadž přísný pán se již tak dalece vyčerpal, že mu na mysl nepřišla již žádná hodnotná nadávka, a proto se zamlčel, považoval to Švejk za to, že by čekal marně doplňků. Otevřel tedy dveře, postavil si přísného pána do dveří obličejem na chodbu, a za takový šut by se nestyděl ani nejlepší hráč nejlepšího mezinárodního mistrovského fotbalového mužstva.

A za přísným pánem se nesl na schody Švejkův hlas: „Podruhý, když jdou někam mezi slušný lidi na návštěvu, tak se chovají slušně.“

Přísný pán chodil dlouho pod okny a čekal na polního kuráta. Švejk si otevřel okno a pozoroval ho.

Konečně se host dočkal polního kuráta, který ho odvedl do pokoje a posadil naproti sobě na židli.

Švejk mlčky přinesl plivátko a postavil před hosta.

„Co to děláte, Švejku?“

„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že už tady byla s tím pánem malá nepříjemnost kvůli plivání na podlahu.“

„Opuste nás, Švejku, my máme něco mezi sebou vyřizovat.“

Švejk zasalutoval.

„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že vás opouštím.“ Odešel do kuchyně a v pokoji vedl se velice zajímavý rozhovor.

„Vy jste přišel pro peníze za tu směnku, nemýlím-li se?“ otázal se polní kurát svého hosta.

„Ano, a doufám…“

Polní kurát vzdychl.

„Člověk přichází častokrát do takové situace, že mu zbývá jedině naděje. Jak krásné je to slůvko ‚doufej‘ z toho trojlístku, který povznáší člověka z chaosu života: víra, naděje, láska.“

„Já doufám, pane polní kuráte, že obnos…“

„Zajisté, ctěný pane,“ přerušil ho polní kurát, „mohu ještě jednou opakovat, že slovo ‚doufat‘ posilňuje člověka v jeho zápase se životem. I vy neztrácíte naděje. Jak je to krásné, míti určitý ideál, být nevinným, čistým tvorem, který půjčuje peníze na směnku a má naději, že dostane včas zaplaceno. Doufat, neustále doufat, že vám vyplatím 1200 korun, když mám v kapse necelých sto.“

„Vy tedy…“ zakoktal host.

„Ano, já tedy,“ odpověděl polní kurát.

Obličej hostův nabyl opět urputného a zlostného výrazu.

„Pane, to je podvod,“ řekl vstávaje.

„Uklidněte se, ctěný pane…“

„Je to podvod,“ křičel tvrdošíjně host, „zneužil jste mé důvěry.“

„Pane,“ řekl polní kurát, „vám rozhodně prospěje změna vzduchu. Zde je příliš dusno. — Švejku,“ volal do kuchyně, „tento pán si přeje vyjít na čerstvý vzduch.“

„Poslušně hlásím, pane feldkurát,“ ozvalo se z kuchyně, „že jsem toho pána již jednou vyhodil.“

„Opakovat,“ zněl rozkaz, který byl proveden rychle, bystře a krutě.

„To je dobře, pane feldkurát,“ řekl Švejk, když se vrátil z chodby, „že jsme to s ním skoncovali dřív, než nám zde vyved nějakou výtržnost. V Malešicích byl jeden šenkýř, písmák, který na všechno měl citáty z Písma svatýho, a když někoho pral bejkovcem, vždycky říkal: ‚Kdo šetří metly, nenávidí syna svého; ale kdo ho miluje, včas jej tresce, já ti dám prát se mi v hospodě.‘“

„Vidíte, Švejku, jak to dopadá s takovým člověkem, který nectí kněze,“ usmál se polní kurát. „Svatý Jan Zlatoústý řekl: ‚Kdo ctí kněze, ctí Krista, kdo příkoří činí knězi, činí příkoří Kristu Pánu, jehož zástupcem právě kněz jest‘ — Na zítřek musíme se dokonale připravit. Udělejte smažená vajíčka se šunkou, uvařte bordó punč a potom věnujeme se rozjímání, neboť jak je v modlitbě večerní: ‚Odvráceny jsou milostí boží všechny úklady nepřátel o tento příbytek.‘“

Na světě existují vytrvalci, mezi které patřil i muž dvakrát již vyhozený z bytu polního kuráta. Právě když byla večeře hotova, někdo zazvonil, Švejk šel otevřít, vrátil se za chvíli a hlásil: „Je tu zas, pane feldkurát. Zavřel jsem ho prozatím do koupelny, abychom se mohli spokojeně navečeřet.“

„Nečiníte dobře, Švejku,“ řekl polní kurát, „host do domu, bůh do domu. Za dávných dob při hostinách dávali se obveselovat zrůdama. Přiveďte ho sem, ať nás pobaví.“

Švejk vrátil se za chvíli s vytrvalým mužem, který hleděl zasmušile před sebe.

„Sedněte si,“ vybídl ho vlídně polní kurát, „právě dokončujeme večeři. Měli jsme humry, lososa, a teď ještě smažená vajíčka se šunkou. To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují peníze.“

„Doufám, že zde nejsem pro legraci,“ řekl zasmušilý muž, „jsem zde dnes již potřetí. Doufám, že nyní se vše vysvětlí.“

„Poslušně hlásím, pane feldkurát,“ poznamenal Švejk, „že je to hotovej nezmar, jako nějakej Boušek z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili od Exnerů, a vždycky se jim tam vrátil, že tam zapomněl fajfku. Lez jim tam voknem, dveřma, z kuchyně, přes zeď do lokálu, přes sklep do výčepu a byl by se spustil snad komínem, kdyby ho byli hasiči nesundali se střechy. Takovej byl vytrvalej, že by se moh stát ministrem nebo poslancem. Udělali pro něj, co mohli.“

Vytrvalý muž, jako by nedbal toho, co se mluví, tvrdošíjně opakoval: „Já chci mít jasno a přeji si, abych byl vyslechnut.“

„To se vám povoluje,“ řekl polní kurát, „mluvte, ctěný pane. Mluvte, jak dlouho chcete, a my zatím budeme pokračovat v našich hodech. Doufám, že vám to nebude překážet ve vypravování. Švejku, neste na stůl.“

„Jak je vám známo,“ řekl vytrvalec, „zuří vojna. Obnos půjčil jsem vám před vojnou, a kdyby nebylo vojny, nenaléhal bych na zaplacení. Mám však smutné zkušenosti.“

Vytáhl zápisník z kapsy a pokračoval: „Mám to všechno zapsáno. Nadporučík Janata dluhoval mně 700 korun, a odvážil se padnout na Drině. Poručík Prášek upadl na ruské frontě do zajetí, a je mně dlužen na dva tisíce korun. Hejtman Wichterle, dluhující mně stejný obnos, dal se zabít pod Ruskou Rávou vlastními vojáky. Nadporučík Machek zajat v Srbsku, dluhuje mně 1500 korun. Je zde víc takových lidí. Ten padne v Karpatech s mou nezaplacenou směnkou, ten jde do zajetí, ten se mně utopí v Srbsku, ten umře v Uhrách ve špitále. Chápete nyní mé obavy, že mne tato válka zahubí, nebudu-li energickým a neúprosným. Vy můžete mně namítnout, že u vás nehrozí žádného přímého nebezpečí. Podívejte se.“

Přistrčil polnímu kurátovi svůj zápisník pod nos. „Vidíte: polní kurát Matyáš v Brně, zemřel v izolační nemocnici před týdnem. Já bych si rval vlasy. Nezaplatil mně 1800 korun, a jde do cholerového baráku zaopatřovat nějakého člověka, po kterém mu nic nebylo.“

„To byla jeho povinnost, milý pane,“ řekl polní kurát, „já jdu také zítra zaopatřovat.“

„A taky do cholerovýho baráku,“ poznamenal Švejk; „můžete jít s sebou, abyste viděl, co to znamená, vobětovat se.“

„Pane polní kuráte,“ řekl vytrvalý muž, „věřte, že jsem v zoufalé situaci. Vede se válka kvůli tomu, aby sprovodila ze světa všechny mé dlužníky?“

„Až vás odvedou na vojnu a budete rukovat do pole,“ poznamenal opět Švejk, „tak vodsloužíme s panem feldkurátem mši svatou, aby bůh nebeský dal a první granát vás přeraziti ráčil.“

„Pane, je to vážná věc,“ řekl nezmar k polnímu kurátovi, „žádám vás, aby váš sluha se do našich záležitostí nepletl, abychom to mohli ihned skoncovat.“

„Dovolte, pane feldkurát,“ ozval se Švejk, „račte mně přikázat vopravdu, abych se do vašich záležitostí neplet, jinak budu hájit dál vaše zájmy, jak se na pořádného vojáka sluší a patří. Ten pán má ouplnou pravdu, von chce vodtud odejít sám. Já taky nemám rád nějaký výstupy, já jsem společenskej člověk.“

„Švejku, mne už to začíná nudit,“ řekl polní kurát, jako by nepozoroval přítomnost hostovu, „myslel jsem, že nás ten člověk pobaví, bude nám vypravovat nějaké anekdoty, a on žádá, abych vám poručil, abyste se do toho nepletl, ačkoliv už jste měl s ním dvakrát co dělat. Večer, kdy mám před takovým důležitým náboženským úkonem, kdy mám obrátit všechny své smysly k bohu, obtěžuje mne nějakou pitomou historií o mizerných 1200 korunách, odvrací mne od zpytování svědomí, od boha, a chce, abych mu ještě jednou řekl, že mu teď nic nedám. Nechci s ním déle mluvit, aby tento posvátný večer nebyl zkažen. Řekněte mu sám, Švejku: Pan feldkurát vám nic nedá.“

Švejk vyplnil rozkaz, zahulákav to hostu do ucha.

Vytrvalý host zůstal však sedět dál.

„Švejku,“ vybízel polní kurát, „zeptejte se ho, jak dlouho myslí, že bude zde ještě okounět?“

„Nehnu se odtud, dokud nedostanu zaplaceno,“ tvrdošíjně ozval se nezmar.

Polní kurát vstal, šel k oknu a řekl: „V takovém případě odevzdávám ho vám, Švejku. Dělejte si s ním, co chcete.“

„Pojďte, pane,“ řekl Švejk, uchopiv nemilého hosta za rameno, „do třetice všeho dobrého.“

A opakoval svůj výkon rychle a elegantně, zatímco polní kurát bubnoval na okno pohřební pochod.

Večer věnovaný rozjímání prošel několik fází. Polní kurát tak zbožně a vroucně přibližoval se k bohu, že ještě ve dvanáct hodin v noci zněl z jeho bytu zpěv:

Když jsme mašírovali,
všechny holky plakaly…

S ním zpíval i dobrý voják Švejk.

Po posledním pomazání ve Vojenské nemocnici toužili dva. Jeden starý major a jeden bankovní disponent, důstojník v záloze. Oba dostali kulku do břicha v Karpatech a leželi vedle sebe. Rezervní důstojník považoval za svou povinnost dát se zaopatřit svátostí umírajících, poněvadž jeho představený toužil po posledním pomazání. Aby se nedal také zaopatřit, považoval za porušení subordinace. Nábožný major to dělal z chytrosti, domnívaje se, že modlitba víry uzdraví nemocného. Tu noc před posledním pomazáním oba však zemřeli, a když se dostavil ráno polní kurát se Švejkem, leželi s obličejem zčernalým pod prostěradlem jako všichni, kteří zemrou zadušením.

„Takovou slávu jsme dělali, pane feldkurát, a teď nám to zkazili,“ zlobil se Švejk, když jim v kanceláři oznámili, že ti dva už nepotřebují ničeho.

A to byla pravda, že dělali slávu. Jeli v drožce, Švejk zvonil a polní kurát držel v ruce lahvičku s olejem, zabalenou do ubrousku, kterým s vážnou tváří žehnal kolemjdoucím, kteří smekli.

Nebylo jich pravda mnoho, ačkoliv Švejk snažil se dělat se svým zvoncem obrovský rámus.

Za drožkou běželo několik nevinných pacholátek, z nichž jedno sedlo si vzadu, načež jeho druhové spustili unisono: „Za vozem, za vozem!“

A Švejk do toho zvonil, drožkář sekal bičem dozadu, ve Vodičkově ulici nějaká domovnice, členkyně mariánské kongregace, klusem dohnala drožku, dala si v jízdě požehnat, pokřižovala se, odplivla si poté: „Jedou s tím pánembohem jako všichni čerti! Člověk aby dostal souchotiny!“ a vracela se udýchána na své staré místo.

Nejvíc hlas zvonku znepokojoval drožkářskou kobylu, které patrně musel něco připomínat z minulých let, poněvadž se stále ohlížela dozadu a občas učinila pokus zatancovat na dlažbě.

To byla tedy ta veliká sláva, o které mluvil Švejk. Polní kurát šel zatím do kanceláře vyřídit finanční stránku posledního pomazání a vypočítal již účetnímu šikovateli, že je mu vojenský erár dlužen na sto padesát korun za posvěcený olej a cestu.

Potom následoval spor s velitelem nemocnice a polním kurátem, přičemž polní kurát několikrát udeřil pěstí do stolu a vyjádřil se: „Nemyslete si, pane hejtmane, že je poslední pomazání zadarmo. Když důstojník od dragounů je komandýrován do hřebčince za koňma, tak se mu také platí diety. Opravdu lituji, že se ti dva posledního pomazání nedočkali. Bylo by to o padesát korun dražší.“

Švejk čekal zatím dole na strážnici s lahvičkou svatého oleje, která mezi vojáky vzbuzovala opravdový zájem.

Někdo mínil, že by se s tím olejem daly velice dobře čistit ručnice a bodla.

Nějaký mladičký vojáček z Českomoravské vysočiny, který ještě věřil v pánaboha, prosil, aby se o takových věcech nevedly řeči a aby se svatá tajemství nezatahovala do debaty. Musíme křesťansky doufat.

Starý rezervista podíval se na zeleňáčka a řekl: „Pěkný doufání, že ti šrapnel utrhne hlavu. Bulíkovali nás. Jednou k nám přijel nějakej klerikální poslanec a mluvil o božím míru, který se klene nad zemí, a jak pánbůh si nepřeje války a chce, aby všichni žili v míru a snášeli se jako bratří. A vida ho, vola, jakmile vypukla válka, ve všech kostelích se modlí za zdar zbraní a o pánubohu se mluví jako o nějakém náčelníkovi jenerálního štábu, který tu vojnu řídí a diriguje. Z téhle vojenské nemocnice už jsem viděl pohřbů, a uříznutých noh a ruk vozí odtud vozy.“

„A vojáky pochovávají nahý,“ řekl jiný voják, „a do toho mundúru voblíknou zas jinýho živýho a tak to jde napořád.“

„Dokud to nevyhrajem,“ poznamenal Švejk.

„Taková fajfka chce něco vyhrát,“ ozval se z kouta desátník. „Na pozici s vámi, do zákopů, a hnát vás na bodáky o všechno pryč, na dráty, podkopy a minomety. Válet se v týlu, to dovede každej, a žádnýmu se nechce padnout.“

„Já taky myslím, že je to moc hezký, dát se probodnout bajonetem,“ řekl Švejk, „a taky to není špatný, dostat kouli do břicha, a ještě pěknější, když člověka přerazí granát a člověk kouká, že jeho nohy i s břichem jsou nějak vod něho vzdálený, a je mu to tak divný, že z toho umře dřív, než mu to někdo může vysvětlit.“

Mladičký voják vzdychl si upřímně. Litoval sám svůj mladý život, že se narodil v tak hloupém století, aby ho zařezali jako krávu na porážce. Pročpak je tohle všechno?

Jeden voják, učitel z povolání, jako by četl jeho myšlenky, poznamenal: „Někteří učenci vysvětlují válku objevením se skvrn na slunci. Jakmile taková skvrna se udělá, tak přijde vždy něco hrozného. Dobytí Kartága…“

„Nechaj si své učenosti,“ přerušil ho desátník, „a jdou raději zamést cimru, dneska je to na nich. Co je nám do nějaký pitomý skvrny na slunci. Kdyby jich tam bylo třeba dvacet, tak si za to nic nekoupím.“

„Ty skvrny na slunci mají vopravdu velkej význam,“ zamíchal se Švejk, „jednou se vobjevila taková skvrna a ještě ten samej den byl jsem bit u Banzetů v Nuslích. Vod tý doby, jak jsem šel někam, vždycky jsem v novinách hledal, jestli se zas nevobjevila nějaká skvrna. A jakmile se vobjevila, sbohem, Máry, nešel jsem nikam, a jen tak jsem to přečkal. Když tenkrát ta sopka Mont Pelé zničila celý ostrov Martinique, jeden profesor psal v Národní politice, že už dávno upozorňoval čtenáře na velkou skvrnu na slunci. A vona, ta Národní politika, včas nedošla na ten vostrov, a tak si to tam, na tom vostrově, vodskákali.“

Zatím polní kurát setkal se nahoře v kanceláři s jednou dámou ze Sdružení šlechtičen pro náboženskou výchovu vojáků, starou, protivnou ochechulí, která již od rána chodila po nemocnici a všude rozdávala obrázky svatých, které ranění a nemocní vojáci házeli do plivátek.

Při své obchůzce rozčilovala všechny svým hloupým žvaněním, aby srdečně litovali svých hříchů a opravdově se polepšili, aby po smrti milý bůh jim dal věčné spasení.

Byla bledá, když mluvila s polním kurátem. Jak ta vojna, místo aby zušlechťovala, dělá z vojáků zvířata. Dole na ni marodi vyplázli jazyk a řekli jí, že je maškara a nebeská koza. „Das ist wirklich schrecklich, Herr Feldkurat, das Volk ist verdorben.“

A rozhovořila se, jak si představuje náboženskou výchovu vojáka. Jen tenkrát bojuje voják statečně za svého císaře pána, když věří v boha a má náboženský cit, pak se neleká smrti, poněvadž ví, že ho čeká ráj.

Žvanilka řekla ještě několik podobných hloupostí a bylo vidět, že je odhodlána nepustit polního kuráta, který však zcela negalantně se poroučel.

„Jedem domů, Švejku!“ zavolal do strážnice. Na zpáteční cestě nedělali žádnou slávu.

„Ať si jede zaopatřovat příště, kdo chce,“ řekl polní kurát, „člověk aby se za každou duši, kterou chce spasit, s nimi handrkoval o peníze. Mají samé účetnictví, pakáž.“

Vida v ruce Švejkově lahvičku s ‚posvěceným‘ olejem, zachmuřil se: „Nejlepší uděláme, Švejku, když tím olejem mně a sobě namažete boty.“

„Zkusím s tím namazat taky zámek,“ dodal Švejk, „strašně vrže, když v noci jdete domů.“

Tak skončilo poslední pomazání, ke kterému nedošlo.